I. Mýtus, strach a fantazie

Odpověď musíme hledat v dávných dobách, musíme se vrátit do dětského věku lidstva, kdy bylo člověku vše neznámé. Člověk - dítě se široce otevřenýma očima - pátral a odkrýval tajemství světa, zakoušel kruté hrátky přírody, přivlastňoval si a osahával střípky poznání. Mozaiky, které si z nich skládal, mu však nikdy nevyjevily celistvou tvář.

Mezery v poznání, chybějící sklíčka, která by odrážela skutečnost, nahradila fantazie. Fantazie vytvářela iluzivní pocit úplnosti obrazu světa. Od úst k ústům kolovala nejrůznější vyprávění, jejichž pravda se s dalším a dalším podáním stvrzovala, až byla nakonec považována za nenapadnutelnou, absolutní. Zrodil se mýtus.

Mýtus(z řec. mythos: řeč, vyprávění, příběh), toto původně tradiční náboženské vyprávění, poskytoval celkový obraz a orientaci ve světě, případně i vzor, jímž se pak řídilo lidské jednání (Jan Sokol - Slovník filozofických pojmů). Mýtus vyplňoval jakési vakuum v kolektivním poznání.

Strach z věcí nepoznaných, nepochopených a námi neovlivnitelných přetrvává do dnešních dob. Naše slabost pro literaturu tajemna vyrůstá z pradávných mytických představ.

Ve chvíli, kdy byl mýtus poraněn, ztrácel svou hegemonii a „mytická skutečnost se rozpadla na mozaiku pravděpodobného a nepravděpodobného“ (Jurij Kagarlickij), se začala formovat fantastika. Řecký výraz φανταστικον (lichá představa) značí výpověď o světě, ve kterém jsou představy vytvořené fantazií, konfrontovány s představami podloženými lidským poznáním. Zásadní je zde prvek střetu. Srážka vytváří napětí, vnitřní rozpor, z něhož plyne základní vlastnost fantastiky - předvádění alternativ skutečnosti. Tím stojí v opozici vůči mýtu, který rozmanitost interpretací znemožňuje, nepovoluje.

S fantastikou má na první pohled mnoho společného pohádka (např. boj dobra proti zlu, zázračné jevy, strašidelné motivy). Pohádka představuje „zázračný svět, který se váže ke skutečnému světu a přitom nenarušuje jeho vnitřní pořádek, neničí jeho soudržnost.“ (Roger Callois)

Odehrává se v prostředí, pro které jsou kouzla přirozená a magie pravidlem. Nadpřirozený prvek v něm nepůsobí nepatřičně či strašlivě, protože je substancí tohoto světa, jeho zákonem.

Roger Callois srovnává pohádku s „fantastikou zděšení“. Zde je nadpřirozený jev, zázrak chápán jako „nebezpečná agrese podlamující stabilitu světa, jehož zákony byly doposavad považovány za nezvratitelné, neporušitelné.“ Nadpřirozený svět existuje paralelně a rovnoprávně se světem reálným, ale je jasně ohraničen - každý pokus o vzájemný průnik končí katastrofou.

Podobnost pohádky s fantastikou hrůzy je tedy pouze povrchní, týká se stylistické roviny, nikoli žánru (ačkoliv hranice jsou snadno překročitelné).

II. Hrůzostrašná vyprávění

Nejrůznější pověry a strašidelná vyprávění se tradovala od nepaměti. Historie románů nahánějících hrůzu se však začala psát až v druhé polovině 18. století, kdy z neblahých myšlenek vyvstal tvz. černý román. Bohatou tradici těchto románů zahájil Horace Walpole svým Zámkem otrantským (1764). Jeho pokračovateli a zároveň kritiky se stali Clary Reevová (Starý anglický baron), Ann Radcliffová (Sicilský román), M.G. Lewis (Mnich) a další.

Černý román je formou příznačnou zvláště pro anglickou preromantickou literaturu. Jeho vznik souvisí s objevováním nových oblastí estetična, s novým pojetím estetických hodnot mimo půdu posvěcenou klasicistním pojímáním krásy. Někdy se také setkáváme s označením „román hrůzy“. Je pro něj totiž typická evokace silných citů - od dojetí až k pocitům smrtelného děsu.

V černých románech dominuje dějová složka. Je založená na důmyslné fabuli, která hojně rozvíjí motivy fantastické i iracionální. Syžetová výstavba je uspořádána tak, aby upoutala pozornost a zvědavost čtenáře. Tomuto účelu jsou podřízeny i složky popisné. Charaktery postav bývají klišovité, neprokreslené. Správný „Schauerroman“ se snaží u čtenáře vyvolat soucit a identifikaci s hrdinou, který je ovládán a ohrožován silami tajemna a zla. Cílem každého „romaine noir“ je zesílení atmosféry tajemna. Proto bývá děj nejčastěji situován do temných ruin zámků, chladných sklepení hradů, do hlubokých neprostupných hvozdů či hnilobou páchnoucích hrobek.

Variantou černého románu je tzv. gotický román, který oživuje ducha středověku.

Černý, resp. gotický román zasáhl svým pojetím fantastiky a strašidelného (a to jak v podobě iracionální – poetické, tak i racionální – logické) i do vývoje literatury nejvyšší (vliv mj. na W. Scotta, mladého Balzaca, Poa, u nás Zeyera, Arbesa, Karáska ze Lvovic, jeho obliba byla oživena v dílech surrealistů – Nezvalova Valérie a týden divů).

Na hrůzostrašné romány navazuje v 20. a 30. letech 19. stol. frenetická literatura, dědictví Markýze de Sade. Jejím charakteristickým rysem je přehnaná drastičnost, zdůrazňování odpudivých detailů a drsných výjevů, které jsou vkomponovány do normálního, reálného pohledu na skutečnost. Záměrem je šokovat čtenáře.

Předním představitelem této nevážné podoby romantismu byl kritik a publicista Jules Janin, který si svou knihou Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1821) sice získal mnoho čtenářů, ještě více jich však znechutil. Frenetickou literaturou jsou ale i raná dílka Honoré de Balzaca, která vydával pod pseudonymem Horace de Saint-Aubin (např. Poslední víla).

Postavy těchto románů bývají zpravidla nenormální jedinci, kteří pohrdají svým okolím a společenskými normami a nejednou se ocitají v moci satana nebo jiných temných sil a vášní.

V příběhu se povětšinou rozvíjí stereotypní schéma: bezbrannou dívku pronásleduje hrůzný trýznitel, pak se objeví tajemný ochránce, který se ji snaží zachránit.

Tyto romány byly populární především pro uspokojení násilnických emocí čtenáře.

III. Počátky moderního hororu

Z těchto pramenů čerpá inspiraci moderní horor. Horor se od gotického románu liší hlavně tím, že zkonkrétňuje pohnutky jednání postav, příčinné vazby děje jsou racionalizovány. Hororový příběh má u čtenáře vyvolat sebezáchovné pudy v prožitku strachu o osud hrdiny. Hlavní postavy jsou záměrně stavěny do situací, v nichž je jejich život ohrožován tajemnými silami. Téměř pravidelně je hrdina psychicky i fyzicky mučen.

Mezníkem ve vývoji fantastiky a hororu byl rok 1818, kdy vyšla kniha Mary Shellyové Frankenstein aneb Moderní Prométheus. V tomto díle se na scéně literárního dramatu objevil vědec a věda. Dr. Frankenstein odcizil Neznámu jeho tajemství a za tento přečin pyká. V knize je akcentován rozpor mezi ušlechtilostí záměru a jeho hrůzným výsledkem. Strach v nás probouzí monstrum, uměle vytvořený tvor, který se od člověka liší nejen zjevem. Považujeme jej za stvůru, jejíž jednání je nevyzpytatelné, nebezpečné, a proto se jí bojíme.

Pojetí tématu vědce a jeho výtvoru se dějinách hororu proměňovalo. V polovině 20. století se začal uplatňovat nový vzorec. Zlo reprezentují krásní a svůdní hrdinové, v dílech se objevuje silný erotický podtext. Například ve filmu Frankensteinova nevěsta režiséra Terence Fishera je baron Frankenstein vyobrazen jako arogantní aristokratický dandy a là Byron. Negativním charakterem již není kreatura vytvořená lidskou rukou, ale člověk – lékař. Zápornou osobou se stává „šílený vědec“, který směřuje bez skrupulí ke svému cíli. Tato meta je rukavicí hozenou přírodě a společnosti. Poprvé se také objevují prvky sadismu.

Jiní badatelé považují za zakladatele moderního hororu amerického spisovatele Edgara Allena Poa. Jeho pochmurné fantazie si oblíbilo mnoho čtenářů a otrávené delirické vize či sny inspirovaly nespočet umělců (z českých spisovatelů mj. Ladislava Klímu). V roce 1928 zfilmoval Jean Epstein Zánik domu Usherů. Na motivy této povídky vznikla i slavná Švankmajerova adaptace. Stejný režisér je autorem i hrůzné filmové vize „Jáma a kyvadlo“.

Další zásadní hororové dílo bylo vydáno roku 1886. Podivný příběh dr. Jekylla a Mr. Hyda od Roberta Luise Stevensona zná asi každý. Dr. Jekyll vypije elixír, který zapříčiní psychickou i fyzickou proměnu. V řádkách knihy se nám ukazuje lidská přirozenost - koexistence dobra a zla. V případě, že v nás převáží druhá síla, je lepší zvolit smrt, než dopustit, aby byla pozitivní stránka zcela pohlcena naším „zlým Já“.

Tento motiv znamená podstatnou změnu v pojetí hororového tématu. Zlo nevyvstává z iracionálních příčin, nýbrž ho představují temné síly uvnitř člověka.

Lidské zlo je převedeno do kategorie medicíny. Do módy přichází psychoanalýza a s ní se na stránky knih vkrádá psychopatologický vrah. Tato postava otvírá hororu další rozvrzanou branku. Hrůza na nás může číhat kdekoliv. Každý čtenář, divák v sobě může nést zárodek choroby, která neočekávaně propukne a vyústí strašlivým, nelogickým činem. Vpád do světa duševních chorob přináší nový, mocný děs.

Z takového vražedného potenciálu vycházel například Alfred Hitchcock ve svém Psychu.

Roku 1897 vydal Angličan Bram Stoker knihu Dracula.

V literatuře se znovu objevuje vampyrismus. S vampýry se setkáváme již v mytologiích, oblíbili si je však hlavně romantičtí spisovatelé. Tuto tématiku zpracoval například J. W. Goethe ve své Nevěstě z Korinthu nebo Jurij Lermontov v Démonovi. Stokerově knize předcházel The Vampyre, román z roku 1819, jehož autorem je přítel lorda Byrona, doktor John Polidori.

Ve Stokerově pojetí je Dracula ztělesněním metafyzického zla, které pro přežití nutně potřebuje krev mladých žen. Byly napsány a natočeny stovky variací tohoto tragického příběhu. Nejproslulejším filmovým zpracováním se stal Upír z Nosferatu režiséra F. W. Murnaua (1922). Představuje první ztvárnění hraběte Draculy na filmovém plátně, i když zmínka o Draculovi se již předtím objevuje v krátkém evropském snímku nazvaném Draculova smrt. Naneštěstí pro produkční společnost byla inspirace Stokerovým románem nepříliš úspěšně skryta a vedla k žalobě ze strany Florence Stokerové, vdovy po zemřelém Bramu Stokerovi. V roce 1925 padlo soudní rozhodnutí, které nařizovalo, aby jí byly veškeré známé kopie filmu odevzdány ke zničení. Ještě téhož roku se však film objevil na festivalu pořádaném Anglickou filmovou společností. Navzdory snahám Florence Stokerové a později filmové společnosti Universal Pictures, která získala práva na veškeré adaptace románu Dracula, se nepodařilo veškeré kopie snímku zničit.

Upír z Nosferatu, Eine Symphonie Des Grauens, se zařadil mezi mistrovská díla hororu a expresionismu. Shreckovo ztvárnění této role dodnes zůstává jedním z nejděsivějších a nejpůsobivějších.

Stejně jako šílený vědec, i postava rumunského knížete Vlada získávala postupem času další odstíny. Charakter krvelačného svůdce, jehož oběti podléhají animálním pudům, se v jedné z posledních filmových adaptací Francise Forda Coppoly komplikuje. Kníže Tepes vel Tepez je sám obětí tragické hry osudu, vyšší moci. Ve filmu je vyvrácena myšlenka, že nejstrašlivější na světě je smrt. Mnohem děsivější než smrt je nesmrtelnost, věčné bloudění, nekonečná muka, v tomto případě způsobená sžíravou touhou po jediné lásce.

Roku 1923 vzkřísil upadající hororovou literaturu H. P. Lovecraft. Založil v USA časopis Weird Tales, jehož stránky byly ponurým příběhům věnovány. Lovecraft je mnohými pokládán za nejvýznamnějšího autora fantaskních a hrůzostrašných příběhů 20.stol. Na rozdíl od svých předchůdců byl spíše racionalistou a mystikem, který silně ovlivnil nejen vědecko-fantastickou literaturu, ale i fantasy. Mezi jeho nejznámější díla patří série příběhů o mýtu Cthulhu.

Postupně však dochází k hlubšímu a hlubšímu noření se do bahna klišé, hororový žánr se rozmělňuje, upadá.

Slávu hororu dokázal oživit snad jen Stephen King, jeden z nejznámějších a komerčně nejúspěšnějších spisovatelů hororové literatury.

Ve své tvorbě se snaží uchopit a popsat nevysvětlitelné, neovladatelné síly dřímající v člověku (telepatie, telekineze). Tato skrytá moc bývá v Kingových románech aktivována netolerantností současné společnosti. Její zvládnutí však vede k neblahým koncům – k destrukci osobnosti, pomstě, smrti.

Velkým Kingovým tématem je nepřizpůsobivost jedince (Carrie) či sociální problémy. V knize The Shining, kterou na filmové plátno převedl Stanley Kubric, nalezneme poselství o zkaženosti a rozkladu společnosti. King rozehrává drama o neschopnosti komunikace mezi lidmi.

IV. Současné hororové tendence

V současné hororové tvorbě převládají dvě výrazné tendence. Posouvání hranice toho, co je v umění přípustné, a žánrové prolínání. Fantastika hrůzy se stala jakousi ulitou, kterou je možno naplnit jakýmkoliv obsahem. Pojem „horor“ v dnešním významu zahrnuje rozdílná díla s jednou společnou vlastností – všechny se snaží poskytnout čtenáři a divákovi prožitek šoku.

Poetickou alegorii o smrtelném ohrožení nebo boj dobra se zlem dnes nahradila makabrická zábava. Nejčastějším typem postav, vystupujících v hororových příbězích, jsou psychopati vraždící motorovou pilou s příšernou, groteskní maskou na obličeji. Sadismus dává čtenáři či divákovi prožívat téměř fyziologický strach a odpor.

Horor je založen na okamžitém efektu, proto rychle stárne, a stává se, že dospěje k nezamýšlené sebeparodii. Přesto zájem o hororový žánr nevyhasíná. Horor se odvolává k primitivní představivosti, přetváří dávné motivy, které staví do aktuálních scenérií. Obohacuje je o životní problémy současné společnosti, politiky a kultury. Překládá mýtus do jazyka lidového umění.

Budoucnost hororu vystihuje závěr studie o hororu od H. P. Lovecrafta:

„...nelze očekávat překvapivé změny. Přibližná rovnováha tendencí jistě dále potrvá, a zatímco můžeme právem předpokládat další zušlechťování techniky spisovatelů, nemám důvody domnívat se, že se celkové postavení prvku neskutečna v literatuře změní. Je to úzké, třebaže důležité odvětví lidského vyjadřování.“