Zbyněk Havlíček (1922–1969) patřil spolu s básníkem Rudolfem Altschulem (zemřel za nacistické okupace na pochodu smrti), filozofem Robertem Kalivodou, malířem Liborem Fárou a dalšími k vůdčím duchům spořilovské surrealistické skupiny, která vznikla v roce 1943. Miloval poezii K.H. Máchy, obdivoval hudebnost veršů Hlaváčka, intenzitu prožitků „prokletých“, nejvíc však byl okouzlen surrealistickou vášní pro sen. Po válce se rozhodl pro studium estetiky, filozofie a psychologie, jeho „navigační hvězdou“ se stal Freud, z českých osobností ho silně ovlivnila svérázná a jedinečná osobnost Svetozara Nevoleho.

Roku 1945 napsal svou první sbírku "Zem Zemřít", která stojí v opozici vůči poezii díků a barikád opilé rudým vínem. Oproti uvítacím sborům básníků se Havlíček snažil zapomenout.

Havlíčkova raná tvorba upřednostňovala manifest před analýzou, na zeď si mladý básník přibil „desatero odvahy“:

„Nesmiřitelnost!, Stavět vše mimo zákon!, Erotisovat!, Sadistickou krásu!, Katastrofu vědomí!, Rozpor jako podstatu bytí!, Fantasii jako metodu poznání!, Svobodu jako permanentní revoluci!, Poesii jako dialektické delirium!, Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa!...“

Havlíček byl velmi zklamán cestou, kterou si pro své budoucí kroky vybralo poválečné Československo. V letech 1946–1947, kdy většina jeho vrstevníků usilovala o co nejčetnější publicitu, odjel do Finska. Při svých toulkách po severních zemích se snažil vyrovnat i s vlastní neschopností čelit vzrůstajícímu literárnímu prakticismu, který už mířil do stalinských padesátých let.

Po návratu do Prahy se Havlíček pustil do překladu Nadeauových "Dějin surrealismu" pro Teigeovu edici. Místo toho, aby se aktivněji zapojil do kroužku surrealistů, způsobil jeho překlad spíše ochlazení vzájemných vztahů. Havlíček dále pokračoval v básnické tvorbě a roku 1948 se chystal v Girgalově nakladatelství publikovat sbírku básní "Odvahu", nakonec ale k vydání nedošlo.*

Začátkem padesátých let dokončil svou disertační práci "Sen a čin (Skutečnost snu)", která však nebyla přijata (doktorát byl Havlíčkovi přidělen in memoriam až v devadesátých letech). Po neshodě s pražskými surrealisty další nepříjemný okamžik Havlíčkova života. V této době vznikly jeho nejvýznamnější básně, do nichž se vpíjí nesmiřitelný postoj ke stalinské epoše, v níž je „smrt bezmála společenskou hrou“ ("Kabinet doktora Caligariho", "Karlotta menstruuje")

Po dopsání "Stalinské epochy" se Havlíček-básník na sedm let odmlčel. Věnoval se nelehkým úkolům psychologa, které byly ztíženy i tím, „že návrat pacientů do sociální skutečnosti padesátých let znamenal jen trochu jinou psychosu, horší v tom, že tato psychosa byla zištná, bezpáteřná a krutější, než s jakou se setkává u svých pacientů.“ (V. Effenberger). Přestěhoval se do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Na tomto ostrůvku svobody se seznámil se svou femme fatale, Evou Prusíkovou, která uchovávala a střežila básníkovo dílo i korespondenci (Dopisy Evě. Dopisy Zbyňkovi. Torst 2003)

Havlíček se zaujetím studoval psychózy, nechával se ztrhnout vztahem mezi básnickým obrazem a schizofrenním symptomem (Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957), sbíral cenný psychoanalytický materiál, který by mu pomohl objasnit princip imaginace. Obrazotvornost pro něj nebyla jen „nezávaznou hrou obrazů, ale jediným vrcholem, v němž splývají dosavadní antinomie sopečných erupcí a tvorby, iracionality a kritického vědomí, valícího se symbolu a jeho interpretace.“

V roce 1958 se vrátil k básnictví rozsáhlým cyklem "Miluji, tedy jsem". Obnovil spojení se svými přáteli, seskupenými kolem sborníku Objekty.

Ve své klinické praxi sledoval dynamiku lucidního snění, promýšlel otázky geneze lidského vědomí a básnické inspirace. Studoval je např. v Kafkově díle, ale i ve své vlastní tvorbě. Na základě svých poznatků zformuloval osobitou metodu, v níž viděl analogii umělého vytváření náhodných procesů v matematice, analogii metody Monte Carlo.

„Metoda Monte Carlo...řeší specifickým způsobem rozpor mezi nevědomím a vědomím, mezi modelem vnitřním a vnějším. Interiorisuje svody skutečnosti v souhře s nevědomými potřebami, systematisuje je v procesu permanentní desintegrace a integrace a transformuje je v esenciální básnickou skutečnost. Staví báseň především z nalezených předmětů- Vytváří tak adekvátní a komplexní obraz světa, v němž žijeme, světa, jenž je v nás.“ (Metoda Monte Carlo, 1963)

V průběhu roku 1968, kdy už se zdálo, že by se mohl v oboru plně prosadit (byl pozván do zahraničí), onemocněl leukémií, které začátkem následujícího roku podlehl, jeho dílo zůstalo nedokončeno.

Havlíčkovy texty zařazené do knihy "Skutečnost snu" nejsou jen pohledem psychoanalytika, „který usiluje o poznání motivací a zdrojů imaginace“, ale především básníka, „který imaginaci přikládá všechnu moc“. Kromě otázek principu imaginace se Havlíček ve svých pracích zabývá vztahem vědy a poezie, do řádek přednášek jsou vepsány jeho názory na surrealismus, „stroj na skutečnost“. Kniha je doplněna vzpomínkami jeho přátel a známých, jejichž „dílčí svědectví dávají vyvstat skutečné podobě Havlíčkova světa“.

Havlíček, Zbyněk: Skutečnost snu. Praha, Torst 2003 (vydáno 2004). 570 s.

--------------------------------------------------------------------------------

* Havlíček napsal dvacet osm básnických celků, za svého života však publikoval pouze časopisecky, ve sbornících a antologiích. Teprve po smrti se jeho dílo začalo objevovat na veřejnosti - nejprve v samizdatu, od roku 1994 i v oficiálních nakladatelstvích. Český spisovatel vydal v roce 1994 jeho básnický svazek "Otevřít po mé smrti", nakladatelství Torst v roce 2000 sbírku "Lístky do památníku".