Především - celý román je psán jako jeden dlouhý dopis, který Hugo píše Rudolfu Slánskému z Mírovské trestnice. K této skutečnosti nás často odkazují oslovení Rudolfa, jemu adresované otázky i naopak reakce na Slánského dopisy. Čtenář je hned v první kapitole vtažen do děje, který se nepřetržitě valí jako divoká řeka.

Četbu příliš neusnadňuje ani hlavní postava. Jaký vlastně Hugo byl? Co je pravda a co fikce? Pravdou je, že Hugo Sonnenschein-Sonka skutečně žil a psal Slánskému za svého pobytu ve vězení. Ví se také, že se setkal s Hitlerem, Leninem, Mussolinim, Trockým. Z řad spisovatelů byl přítelem Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, S. K. Neumanna či Otokara Březiny. O samotném Sonkovi je známo, že byl židovského původu. Narodil se v Kyjově roku 1889 (v témže roce se v Paříži konala světová výstava) a zemřel v roce 1953 ve věznici. Z fotografií v publikaci se dá soudit, že byl opravdu pohledný, jak tvrdí on sám i jiní.

Život básníka a anarchisty na začátku dvacátého století nemůže být bez bílých míst. Právě tyto mezírky doplňuje Kamen svou představivostí. Mísí skutečnost s fikcí, reálné a možné. Kniha má sice 11 kapitol (rozdělených podle životních etap), ale zároveň jde o jeden dlouhý dopis z vězení. Hugo na začátku popisuje pobyt v tomto zařízení, pak se dostává do doby dětství, k návštěvám Rodina v Praze, válkám a revolucím, Osvětimi a zpět za mříže, kde umírá. Kruh se uzavírá, příběh se vrací tam, kde začal. Jen v průběhu psaní byl adresát Slánský popraven. Hugo to ví, stále však píše.

Líbí se mi hrdinův pohled na svět, ten nadhled se špetkou humoru. Kritizuje sám sebe, odhaluje svůj vztah k ženám a názory na ně („Emancipovaná žena je ve všech dobách hermafrodit.“). Podobně svérázně a kriticky líčí i své přátele, Prahu („Praha, to je nedostavěné divadlo: má jen jeviště. V Praze se nikdy pořádně neví, kdo tam vládne.“), školu („Škola je ztráta času ( stydím se, že jsem chodil do školy)“), Itálii („Itálie je vlastně takový rodinný podnik. Putyka v držení jedné rodiny, jejíž členové se dohadují, kolik z té putyky komu patří“), Adolfa Hitlera („Hitler žárlil na všechny Židy. Těmhle židovským vynálezům, ženskému orgasmu a podvědomí, vyhlásím válku.“). Avšak i pod touto cynickou slupkou dokáže filozofovat o životě („Opravdový život se dostavuje jako katarze, jako očištění po nějakém průšvihu. Otokar Březina, syn ševce, o tom psal celý život.“), věří na převtělení, uvědomuje si své nedostatky a chyby, nestálost v lásce hraničící s megalomanstvím. Celou knihou prochází přátelství Huga s Ivanem Olbrachtem („Jeho existence pro mě znamenala způsob uzemnění. Než jsem ho potkal, vlál jsem jen tak prostorem.“), jenž Sonku zpodobnil jako postavu v "Podivném přátelství herce Jesenia". Ve své samotě vzpomíná Hugo na mnohé, nezdráhá se užít sprostých slov, míchá dohromady minulost i zamřížovanou přítomnost, židovské i jiné tradice.

Jiřímu Kamenovi se podařil výborný koktejl z fikce a skutečnosti, který působí věrohodně a poutavě.

Kamen, Jiří: Hugo. Praha, Prostor 2004.