Večer se opět skládal, jak jinak, z vystoupení recitačních a hudebních. Znovu jsme měli příležitost tleskat skupině Fossa Temporalis a obdivovat zpěv Hany Pokorné. Kromě písní známých z minulého Zrcadlení skupina přidala pár nových kousků. Zcela novým fenoménem byla kapela s ležérním jménem Lážo Plážo. Vyznačovala se poetickými texty a velmi náladovým a jemným stylem, který zrcadlil duše jedna radost. Než se dostanu ke Crossbandu, zmíním se o recitační a dramatické náplni pořadu: V první části se nejvíce objevovala dílka Aleše Misaře. Nejprve dvě básně: Jedna absolutně vánoční nesla jméno Advent a přednášel ji Mirek Novák, který se tak pokusil učinit zpaměti, ale pro příště by se rovnou radši držet papíru. Druhá báseň se nepodobala ničemu, co zde filozof těžké váhy dosud představil. Jen prozradím, že báseň Požírači růží z náměstí je vlastně jakousi zveršovanou reportáží o jednom rozdováděném nočním návratu z Panoramy. Upozornění: Já jsem růže nepožíral, ale byl jsem nestranný pozorovatel! Prazvláštní báseň hrající na začátku s košatými významy slova „sní“ suverénně přednesl Tomáš Březina. Ten samý muž poté přečetl svoji krátkou vánoční povídku a Panorama se začala řehtat. Jsem rád, že ji smích nepřešel ani po uvedení dalšího opusu Aleše Misaře. Tentokráte vyzkoušel úplně nový žánr – drama (spíše dramátko). Kolegové mi při zkoušce tvrdili, že se jedná o absurdní drama. Doufal jsem, že se lidé budou smát alespoň té absurditě, protože kdyby se nesmáli, bylo by to dramátko užitečné nanejvýš někomu k pohřbu.
Hříčka pojednávala o čtyřech osobách a jednom Měsíci. Víla, Honza, Klaun a Inženýr společně pozorují měnící se fáze luny a přidávají svoje komentáře. Každý spatřuje v Měsíci to, co je pro něj příznačné. Víla zpovědnici romantiků, Honza lívanec (později koblihu), Klaun domov svého bláznovství a Inženýr výzvu pro technický pokrok. Jak se ukáže, vědcův záměr byl přemluvit ostatní, aby se zúčastnili jeho vesmírného programu v roli kosmonautů. Zjistí však postupně, že nehledá mezi těmi pravými.
Obecenstvo do smíchu ponoukal zvláště Jiří Vetešník a jeho Honza. Petr Čech omráčil přítomné skutečným klaunským oblekem a inženýr Michala Mašaty byl opravdovým racionalistou s geometricky úsečným hlasem. Víla Jitky Fabiánové splnila přesně to, co se od víly čeká: něžný projev jako stvořený pro verše o luně. Autor, kromě toho, že hru uvedl a zakončil, měl na starosti technickou obsluhu vystřiženého modelu Měsíce. To však nebyla nejvhodnější volba. Dispraktický veršotepec buď přišel pozdě nebo špatně upevnil bílý půlkruh na černé podloží. Největší slabina výstupu tedy spočívala v choreografii.
Zato rekvizity Divadelní společnosti bří Vetešníků byly dokonalé: Dva věšáky a improvizovaný přehoz poskytly vynikající jeviště loutkovému divadlu. To tu ještě nebylo! Obecenstvo okamžitě zpozornělo. Bratři Vetešníkové s připravenými loutkami inscenovali hříčku o pouti tří králů za spasitelem. Celý příběh byl pojat se značnou nadsázkou, takže se do něj vešlo mnoho humoru. Tak například jsme se dozvěděli, že Melichar byl vyslán do Betléma již dvacetkrát a zatím vždycky bezúspěšně. Sál pod skleněnou pyramidou se neslýchaně rozřehtal. Zvláště komická byla scéna, kdy tři králové našli Mesiáše, a jak děcko přirozeně řvalo (v pozadí daboval vysokým hláskem Ondřej Vetešník), zpíval do toho Jiří a Jan Vetešník spolu s Víťou Karáskem vznešenou koledu Štědrej večer. Pro větší dramatičnost nechali autoři v závěru všechny tři krále postupně vymřít; na výjev, kdy je jeden z nich zbaven hlavičky (chudák loutka) se jen tak nezapomíná.
Z recitačních výstupů podniků nelze zapomenout na Janu Rychetskou, která se nám představila jako „stará kometa“ (byla v tom sebereflexe?) a ve stříbřitém oděvu se zlatým chvostem o té kometě zaveršovala. Paní Rychetská prokázala, že se jí jemná sebeironie v básních vůbec nepříčí. A diváci to vřele přijímají. Došlo i na báseň Pavla Dovičína, který svými verši zaznamenal neblahé gastronomické zkušenosti s bramborovým salátem. Tuto nikoli ojedinělou zkušenost s vánočním pokrmem nám procítěně i s příslušnými gesty a typickým hlubokým hlasem naservíroval Jiří Najman. Ze souboru divadla Hálek dorazil také Miroslav Fišer, který přečetl další z nestárnoucích povídek Šimka a Grossmana. Závěr večera byla opravdová lahůdka a ne nadarmo byl tento bod jmenován jako bonus. Přišel totiž Crossband, skupina, která umí zvedat ze židlí. Ve složení Jarda kříž – kytara, Standa Kříž – baskytara, Michal Walter – 2.kytara a Vítek Blažek – bicí) nenechali Panoramu v klidu. Mnoho hostů dorazilo jen kvůli nim. Oproti jejich minulému vystoupení jsme měli možnost slyšet i dosud na Zrcadlení neslyšené skladby. Skleněná pyramida se otřásala a obyvatelé penzionu docházela trpělivost – takový to byl nářez. Na naléhavá přání z publika řízná kapela přihodila do kotle ještě tři přídavky. Crossband skončil právě ve chvíli, kdy si dolů šla na rámus postěžovat první důchodkyně. Měla k tomu pádný důvod, protože mít pokoj přímo nad sálem, kde koncertuje Crossband, to žádný pokoj nezaručuje.
Jubilejní Zrcadlení duší bylo příjemný podnik také proto, že nám nymburští milovníci kultury věnovali tak početnou přízeň. Za to bych zde vyjádřil poděkování. O finanční charitě pro Miky-mikuláše ani nemluvím. A jak to bude v lednu, v čase povánočního zapomnění, až se budeme zrcadlit na ledu? Uvidíme. Doufejme ale, že naši věrní diváci nezamrznou doma.
Aleš Misař, 27. XII. 2004
![[=]](../styly/nymburk/tisk.png)