Když jí políbil docent Kolesár na uvítanou ruku, vydali se spolu mlčky do údolí. Jen občas se museli vyhnout spadlé větvi nebo obzvlášť hustému křovisku, které ohrožovalo jeho pramen vlasů, ale jinak ubíhala cesta příjemně, a když docent Kolesár vypravoval, jak řekl zahradníkovi ono: "Hlavně aby sekala dobrotu!", se Andrea Bláhová zasmála tak srdečně, že si dovolil ji jednou rukou uchopit v pase a druhou za hlavou a otevřel na ni hubu jako vrata, hubu, v které se zkušeně rozkomíhal velký masitý jazyk. Slečna Andrea Bláhová zavřela oči, neboť nestála ani trochu o to, aby se ještě musela dívat na to, co dělá, a taky proto, že se jí to zdálo decentnější, kdežto docent Kolesár ji očima přímo hltal. Líbal ji, funěl a oči mu přitom divoce těkaly po celém jejím obličeji a později, hned jak se jí dostal pravou rukou pod tričko a to tričko jí rval přes hlavu, protože měl v úmyslu to všechno před sebou důkladně prozkoumat, nějakým nedopatřením zavadil pohledem o křoví, u kterého stáli, a najednou a bez nejmenšího varování se hlasitě uprdl, jelikož tvář, která se v tom křoví proti němu vznášela, rozhodně nebyla tvář z tohoto světa... Jen několik centimetrů od jeho vycuclého obličeje, což bylo dáno tím, že slečna Andrea se činila, jak mohla, na něj upíral oči divoch, jehož tvář připomínala obraz divoké zimní bouře kdesi na severu, bouře odhodlané zničit vše, co jí stojí v cestě, a docent Kolesár se rázem ocitl v bezčasí, v bodě, který mu krutě vyjevil marnost všech jeho snah, jeho upachtěné cesty do Prahy, jeho odfláknutých modliteb v kostelíku svatého Bartoloměje, a hlavně jeho nesmyslnou péči o ubohý pramínek vlasů, symbolizující celou jeho zbytečnost. Slečna Andrea Bláhová strnula v údivu, protože nemohla pochopit, že má najednou prázdnou náruč. Nejdřív ji napadlo, že docent Kolesár ztratil rovnováhu a zřítil se do nějaké rokle, ale pak za sebou zaslechla slabé zasténání, a když se otočila, spatřila na zemi postavu, která si se skučením zakrývala lysou lebku.

"Není zač...!" pochichtával se na cestě nedaleko odtud divoch, a ačkoliv měl oteklé nohy, pohyboval se lehce a s grácií bývalého člena Londýnského baletu

"Vy nám nerozumíte, paní Haková, " usmál se JUDr.

Fikejz, " vy ta pole můžete vyměnit za ostrov v Karibiku!"

"Ostrov?!" vyděsila se paní Haková. "Proboha, já jsem z Kozloděj! Co bych dělala na ostrově?!"