"Na konci tunelu tma jako v prdeli," píše J.H. Krchovský a vyjadřuje tím svoje přesvědčení, že po smrti (tedy alespoň pro jeho osobu) nenastane nic - žádné spasení a věčný život, ale ani žádná pekelná muka, prostě nic, jen věčná prázdnota. Není-li Bůh a zanikneme-li my i všechno, co vytvoříme, jaký pak může mít náš život na této zemi smysl? A Bůh pro Krchovského není, alespoň ne takový Bůh, který by byl laskavý, myslel to s námi dobře a dával věcem účel a řád.

Kromě tohoto praktického ateismu a popření posmrtné existence je v Krchovského básních jako rys jaksi samozřejmý (nereflektovaný) obsažen egoismus a s ním svázaný egocentrismus. Básník vidí jen sebe, hlavně svou vlastní smrt a věčnou temnotu po své smrti; co se děje s tímto světem a co se s ním bude dít dál, to už není jeho věcí. Smrt člověka je tu absolutní a tragická, protože člověk není součástí okolního dění, je světem sám pro sebe.

Krchovský popírá Boha a zaměřuje se na sebe - a přece hledá smysl bytí. Někdy ho těší jisté chvilkové požitky (dvě malá piva, stesk a guláš se šesti a ten všudypřítomný sex, na který ale - byť je to trapné - vždycky musejí být dva), jenže Krchovský není hedonik, který by hlásal: užijme si, dokud jsme tady. Naopak, neustále se nám připomíná, že požitky jsou jen dočasné, z hlediska věčnosti bez významu, a tím bez významu vůbec. Žít zde neznamená být teď a tady, žít znamená vztahovat se ke smrti. Lapidárně vyjádřeno: život je smrt. Je jediná věc, která má význam i tváří v tvář smrti: láska. Jenže láska není věčná, a tak chvilkový dojem, že smysl v ní byl konečně nalezen, je vystřídán ještě větším cynismem. Ten se projevuje tím, že láska je redukována na sex (a tu jde o tvrdé porno, nikoli o nějaké milování se) a básník si uleví šťavnatějším výrazem. Tak se tu střídají básně drsně pornografické s básněmi jinými - ne ovšem šťastnými, protože v nich je obsažena chmurná vize a jistota, že přijdou zase temné chvíle.

Má tedy ještě vůbec něco smysl? Básník tvrdí, že ne, ale je to jen výsledek jeho bytostného pesimismu. Ve skutečnosti ukazuje jisté východisko, jistou cestu: kdyby lidé mohli sdílet svůj svět, snad by to nějaký smysl mělo. Ale - to se nestane:

Živý a krutý sen vzbudil mne nad ránem:

jen jsme se míjeli... Sen o mém bolu

- tys byla vlaštovkou, já starým havranem

nad jedním světem, a nikdy ne spolu

Bylo by možné a bylo by jednoduché Krchovského pohled odsoudit jako sobecký, nebo litovat jako beznadějně tragický. Těžší je se s ním vyrovnat, s ním a s otázkami, které nás mimoděk napadají při četbě jeho básní. Proč nás kurva všecky tak strašně zajímá věčnost a proč nás tak děsí smrt?

Krchovský, J. H.: Nad jedním světem. Praha, Host 2004.72 s., 119 Kč.