Podle Chomského definice jazykové kompetence by měl být „ideální rodilý mluvčí“ schopen „generovat na základě znalosti jazykových pravidel nekonečné množství gramaticky správných vět, resp. je na základě této znalosti jako takové přijímat a posuzovat“. Převedeno do lidské řeči toto znamená, že ideální rodilý mluvčí nějakého jazyka, např. češtiny, by měl skvěle ovládat gramatiku svého jazyka a nedělat chyby. Když se však člověk kolem sebe zaposlouchá, zjišťuje, že ideální mluvčí je nejspíše vyhynutím ohrožený druh. Snad každý z nás si totiž čas od času není v gramatice své mateřštiny něčím jistý. To je dané mimo jiné i tím, že čeština má jako jazyk některá nepříliš navštěvovaná gramatická zákoutí a když do takovýchto tajemných koutků běžný Čech zabrousí, obvykle je se svou jazykovou kompetencí v koncích.

Jedním takovým zákoutím jsou kdysi tolik oblíbené přechodníky. Bohužel dnes už je téměř neumíme používat a často ani pasivně nedokážeme rozhodovat o tom, zda přechodník, na který jsme narazili, je správně užitý. Z přechodníků se prostě stala uzavřená jazyková komnata. Ale jak už to tak bývá, uzamčené pokoje odedávna přitahují lidskou pozornost a lákají k exotickým návštěvám. A tak se s přechodníky setkáváme i dnes, velmi často v úloze netradičně vtipných opepření a ozvláštnění textů a promluv, které jsou jinak naprosto neformální a nějaký ten přechodníček bychom v nich nečekali.

Když můj kamarád nedávno v hospodě prohlásil: "Frantu, toho jsem nedávno viděl líbajíc jednu pěknou slečnu," ani jsem se nedivila. Nad tvarovou neústrojností výrazu se z mých přátel nepozastavil nikdo, ale zato jsme se všichni od srdce zasmáli.