Korespondence je chronologicky seřazena a rozdělena do dvou svazků. Důvod není jen v množství zachyceného materiálu, ale také v podobě korespondence, která se v prvních letech Březinova života jeví docela jinak než korespondence z let posledních. Celý soubor obsahuje dopisy v počtu 1954 pro celkem 215 adresátů.

Jednotlivé Březinovy dopisy jsou opatřeny několika doplňkovými údaji. V hlavičce každého dopisu jsou to v uvedeném pořadí: číslo vyjadřující celkové pořadí listu v celém souboru korespondence, číslo pořadí pro daný rok, jméno adresáta a číslo, které ukazuje, kolikátý je to dopis danému adresátovi; pod hlavičkou jsou připsány nutné údaje o místě a dni odeslání. Vlevo od hlavičky se můžeme dočíst pramen a informaci o rázu daného listu. Za dopis jsou pak zařazeny krátké doplňující a vysvětlující komentáře. – O dalších formálních záležitostech edice zpraví případného čtenáře podrobná ediční poznámka.

Za zmínku stojí také hmotný rozměr edice. Velmi obsáhlé svazky čítající zhruba 850 a 1000 stran jsou svázány v pevných deskách a opatřeny několika záložkami usnadňujícími práci s textem, což je při daném rozsahu a rázu textového materiálu velmi užitečné. Přebal je vyřešen zajímavě: kromě přední strany s názvem a Březinovou podobiznou (kde ho shledáváme jednou jako mladého vzdělance, podruhé jako vážného a vědoucího „věštce“) a zadní strany již tradičně informativní nás po otevření překvapí vnitřní strany přebalu potištěné vybranými ukázkami z korespondence, které – nutno poznamenat – plní svůj vábný účel.

Záměr, který P. Holman souhrnnou edicí Březinovy korespondence sledoval, je několikerý.

Předně tímto skutkem odčiňuje jeden z velké řady „letitých dluhů básníkovi“ s nadějí, že se vydávaná korespondence navždy stane nedílnou a významnou součástí obecného kulturního povědomí (což je – soudíme – u korespondence poněkud problematické) a že se s její pomocí bude moci nově a plněji pochopit Březinova výjimečná umělecká i lidská osobnost.

Dalším faktem, který editor zmiňuje, je skutečnost, že celá korespondence není jen „stručným“ kompendiem, nýbrž také a především rozsáhlou encyklopedií; je to tedy „nejautentičtější průvodce jeho životem a dílem“.

K tomu přidejme editorem sdílenou úvahu Emanuela Chalupného – Březinova přítele a jednoho z pořadatelů básníkovy pozůstalosti a také vykonavatelů jeho závěti: že nejkrásnějšími projevy starší české literatury jsou listy Husovy z Kostnice, listy Žižkovy a také listy Karla ze Žerotína, kterými je dána velmi čestná tradice, povznášející list coby žánr na vysokou uměleckou výši; a že právě Březinova korespondence na ni navazuje, čestně ji doplňuje a svým způsobem korunuje, neboť povznáší uměleckou formu listu na výši „dosud nikde nedosaženou“.

Avšak nejen to. Krom těchto skutečností dokazuje ráz Březinovy korespondence, že její tvůrce ani v posledním a poněkud odmlčelém období svého života nepřestal umělecky tvořit. Jen přesunul svou pozornost na jinou oblast a svou tvůrčí silou oblažoval pouze své blízké – právě v korespondenci! Proto ji také v pozdním období své životní dráhy tvoří velmi pečlivě a s úsilím nebývalým, aby přesně a vhodně vyjádřil, co chce tomu kterému adresátu sdělit. – Tato konkrétně adresná forma slovesného umění zdá se být – podle našeho úsudku – velmi efektivním a bezpochyby také efektním nástrojem v poslání, které Březina za svého života cítil a dokonale naplňoval.

A skutečně... Když s nejistotou (neboť chováme úctu k těmto často soukromým projevům Březinovy podivuhodné osobnosti) pročítáme řádky Březinových dopisů, „jemné tahy jeho pera“ – jež se projevují v ladnosti a hloubce výrazů, slovních spojení i celkového dojmu (nemůžeme ani popřít, že by se některé krátké dopisy nevyrovnávaly těm rozsáhlým v hutnosti výrazu, ačkoli jsou mezi nimi také mnohé pouze zdvořilostní nebo čistě praktické) – usvědčují nás o nepochybných uměleckých i opravdově lidských kvalitách jejich tvůrce.

V tomto ohledu uznáváme, že se editorův záměr zdařil a jeho jistě úmorná badatelská činnost, vyvrcholivší složením tohoto živého obrazu jednoho z českých a také světových uměleckých velikánů slova a myšlenky, byla plodná nejen pro něj, ale i pro širší veřejnost, jíž se snad tento nově vytěžený poklad dostane – i přes svou nákladnost – do rukou.

Tím snad bylo účinně přispěno k dávné povinnosti, kterou naznačil již zmiňovaný E. Chalupný: „... aby Březinovu svíci nenechali skrytou pod kbelíkem, ale dali ji na svícen svítit veškerému lidstvu.“

Marek JANOSIK-BIELSKI

HOLMAN, Petr: Korespondence I–II. 1. vyd. Brno, Host 2004. 1848 s., 1089 Kč.