Elfriede Jelinek se narodila 20. října 1946 v Murzzuschlagu (Steiermark). Dědeček byl český Žid, otec Friedrich Jelinek pracoval jako chemik, matka Olga jako personální ředitelka ve velké firmě ve Vídni. Na počátku 60. let začala Elfriede studovat na Vídeňské konzervatoři hru na varhany a kompozici. Zároveň se v roce 1964 pustila do studia divadelní vědy a dějin umění na vídeňské univerzitě, ale studia pro psychické problémy nedokončila. Objevily se její první básně, debutovala sbírkou Lisas Schatten z roku 1967. Ještě během studií na Vídeňské konzervatoři se angažovala ve studentských hnutích a v "undergroundových" literárních časopisech. V roce 1971 složila závěrečnou zkoušku na Vídeňské konzervatoři. Začala psát rozhlasové hry, roku 1974 byla novinami „Die Presse“ vyhlášena hrou roku její hra Wenn die Sonne sinkt ist für manche schon buroschluss. Ve stejném roce se provdala za Gottfrieda Hungberga a také vstoupila do Komunistické strany Rakouska (KPO). Ze strany vystoupila až v roce 1991.

Od počátku 70. let vycházejí i její satirické novely a romány. Německou literární veřejnost dobyla novelou Die Liebhaberinnen z roku 1972 (česky 1999 pod názvem Milovnice). Z dalších lze jmenovat Die Ausgesperrten z roku 1978 (hra) a 1980 (románové zpracování). K nejznámějším u nás ale patří zřejmě román Die Klavierspielerin z roku 1983 (české vydání se připravuje, nicméně známe filmovou adaptaci), který byl v roce 2001 zfilmován pod titulem Pianistka a pod režií Michaela Hanekeho s Isabelle Huppert v hlavní roli. Klavíristka je částečně autobiografickou výpovědí, ve které autorka řeší vlastní zkušenosti s poutem s dominantní matkou. Prezentuje se zde nemilosrdný svět rodičovské i partnerské lásky, čtenář konfrontován se svazujícím režimem násilí a podřízenosti, nenávisti a vykořisťování.

I v dalších dílech se objevuje sveřepý a ostrý boj proti klišé, která produkuje zábavní průmysl a která prosakují do lidského vědomí, staví se proti nespravedlnosti, podmaňování a utiskování žen. Román Lust (1989) popisuje sexuální násilí na ženách jako aktuální problém naší kultury. Autorka se tu tvrdě staví proti chladným, krvavým praktikám mužské síly.

Elfriede Jelinek je v Rakousku vnímána jako velmi kontroverzní postava. Povahu jejích děl je těžké definovat. Pohybují se mezi prózou a poezií, mezi hymnem a zaklínáním, obsahují divadelní scény i filmové sekvence.

Od počátku 70. let napsala mnoho divadelních a rozhlasových her, překládá (Thomas Pynchon, Georges Feydeau, Eugen Labich...), na svém kontě má několik filmových scénářů (Pianistka, Malina - podle románu Ingeborg Bachmannové) i operní libreto.

V loňském roce vyšel pětidílný svazek Jelinekové dramat Der Tod und das Madchen I–V. Ústředním tématem her je neschopnost žen plně si užívat života. Brojí proti stereotypnímu obrazu ženy jako podřízeného tvora.

Českému čtenáři není jméno Elfriede Jelinek asi příliš známé, v češtině vyšel jen román Milovnice (Die Liebhaberinnen) a několik her, např. Co se stalo, když Nora opustila manžela, aneb Opory společnosti (v letošním roce ji uvedlo v premiéře Národní divadlo); Klára S. - hudební tragédie; Nemoc aneb Moderní ženy - jako hra pro Evu Mayer a další. Můžeme jen doufat, že jí Nobelova cena otevře bránu i k českým překladatelům a že se čtenáři dočkají i dalších jejích děl.

(Přeloženo a zpracováno z německých elektronických zdrojů)