Mladá prozaička Petra Hůlová, která před dvěma lety rozvířila české literární vody prvotinou Paměť mojí babičce, vydala na konci léta novou prózu s názvem Přes matný sklo. Z exotického prostředí hor, gerů a stád se přesouváme do současného českého velkoměsta. Podobně jako v autorském debutu se i v druhém románu autorka nedívá na skutečnost pouze z jedné perspektivy. Vyprávění je zde dvojhlasé: své životní postoje, vzpomínky i současné problémy před námi rozvíjí Ondřej a jeho stárnoucí matka. Svět je tedy vnímán očima dvou generací a navíc čtenář může sledovat odlišný pohled muže a ženy.

Próza obsahuje tři části: úvodní a závěrečné vyprávění patří Ondřejovi, střední, delší část je vyprávěním jeho matky. Ondřej je typ člověka, jenž je zoufalý, aniž ví proč, nevidí cíl života. Stále hledá příčinu svých problémů v minulosti. Smutní nad vyvanutím svého vztahu se ženou, nepracuje a utápí se ve víně ve svém zpustlém bytě. Je netečný, nesnaží se nic měnit a navíc, jak říká: „To že nepracuju, se mi v těch chvílích zdá jednoznačně hodný obdivu.“ V závěru knihy sice přemýšlí o tom, že by si našel nějakou práci a zavolal zpět ženu, ale pak si říká: „Nenech se zlákat, ještě jim všem ukážeš.“

Matčino vyprávění je také plné vzpomínek: na rodiče, na seznámení s mužem... Žena uvažuje o stáří, rozpadu synova manželství a o jeho pití. Můžeme tedy sledovat tytéž klíčové situace z jiného pohledu.

Obě postavy samy sebe skvěle reflektují, někdy jsou však jejich sebekritičnost a nadhled až nevěrohodné. Je si například stárnoucí žena schopna připustit protivnost stárnutí a „...pach svý kůže kterej nejde smejt?“

Mezi vypravěči probíhá kritické hodnocení. Ondřej, potácející se v prázdnotě života, se dívá na matčiny životní hodnoty dost pohrdavě. Hnusí se mu její povrchní duchovní život, „...ten její lidovej kancelářskej rozum“. Matka má vždy radu, jak jít za štěstím, miluje citáty a navštěvuje psychoterapeutické kurzy, kde se učí pozitivnímu pohlížení na svět. Ondřej na své matce i své ženě Marii nenávidí některé typicky ženské vlastnosti: „Nezájem o věci, co se jich bezprostředně netýkaj. Já, můj mužskej a mý děti. A mluví o bohatým vnitřním životě.“

Tak jako prvotina Petry Hůlové je knížka Přes matný sklo výrazná užitím neformálního jazyka. Používání obecné češtiny dodává vyprávění na věrohodnosti. Postavy vůbec nevedou dialogy, vše se odehrává v úvahách a ve vzpomínkách. Přítomnost dvou vypravěčů má však někdy za následek, že se čtenář může ztratit a těžko rozezná, o kom je řeč a kdo vypráví.

Upoutají nás také neobvyklá básnická přirovnání plná fantazie: „Jak se matce dařilo věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř. Jako hlas mezi skalama, co zvenku není slyšet.“ Přirovnání se na sebe někdy dokonce nabalují.

Narozdíl od prvotiny Paměť mojí babičce vypadá próza Přes matný sklo na první pohled úplně obyčejně - děj se neodehrává v exotickém prostředí, popisují se zde všední problémy lidí v současné české společnosti. Tato útlá knížka, překvapující upřímností zpovědi postav, je zajímavou reflexí lidského vnímání světa. Díky ní si čtenář uvědomí, že skutečnost je možno nahlížet z různých stran a možná společně s Ondřejem zapochybuje o smysluplnosti lidského počínání.

Štěpánka Pašková

HŮLOVÁ, Petra: Přes matný sklo. Praha, Torst 2004. 128 s., 138 Kč.

LitENky č. 2/12, roč. 2004/2005