Hudební Babi Léto – Nymburk, 18.09.2004

Ještě za světla zahájili festival nymburští nemravové TŘI PIČI, poprvé vystupovali s klávesami (obsluhoval hudební terorista Šlejhar). Tři piči jsou bezesporu objevem letošního roku, vtipné texty, originální aranžmá a neskutečná pódiová živelnost vyráží dech. Víťa Karásek vychechtaný jako vždy, Jindra Matouš již v šest na plech a Petr Šlejhar zákulisní guru zahráli nadšenému, desetičlennému publiku, několik písní (Matematik, Rady, Dydžej rak klepeťák) a jako přídavek folkový deathmetal skladbu Šlégrův teror. Po hudebním výkonu Třech pič jsem neodolal a nealkoholické nápoje vyměnil za alkoholické, protože být opojen znamená dle jejich filozofie být šťasten. Hurá endorfíny do těla. Poté nastoupila skupina DEN s výrazným zpěvákem Láďou Spilkou, ten docenil rodinnou atmosféru festivalu. „Tak to je supr, já jsem Honza“ ozval se osmý z deseti návštěvníků festivalu „A já Láďa“ odpověděl Spilka, vskutku rodinná atmosféra. DEN hraje příjemnou rockovou hudbu s jazzovými a latinsko – americkými vlivy. Rodinnou atmosféru narušil příchod dalších asi deseti návštěvníků a na pódiu se již pilně připravovala kapela FOUSY MOUDŽOU RAJZIN z Kladna. Fousy hrají psychedelický underground, krystaly LSD byly nasypány do vína s kolou. Sálem kulturního domu se přelévaly barvy duhy, mezi muzikanty tvořily vír, míchaly se do nádherných odstínů a pulzující hudba je pak rozstříkávala mezi publikum. Stůl se vznesl i s osazenstvem až ke stropu, který nás nepříjemně udeřil do hlavy a my se snesli na parkety. Psychedelický výlet s Kladeňáky po třičtvrtě hodiny skončil, možná včas, okousávání mé ruky, které prováděli půllitr s popelníkem se dalo chvíli vydržet a když jsem je pak několikrát důrazně napomínal aby toho nechali, nebyli k zastavení .

„Ty vole, je tu Ivan Král“ zaslechl jsem a doopravdy u kasy stál člověk, který mu byl neuvěřitelně podobný. Domnělý Ivan byl Phil, hudebník, spisovatel a básník. Phil Shoenfelt je duší dobrodruh žil v New Yorku, Londýně a načas zakotvil v Praze, nasbírané zkušenosti reflektuje ve svých knihách (Feťácká láska). K vystoupení samotnému, lehkost písní okořeněných tu houslemi, tu mandolínou přednesených s rozvahou a klidem nenechala nikoho na pochybách, dojemně skleslá atmosféra chytla ženy u srdce a muže donutila lehce a klidně tancovat. Kouřili jsme opium a líně se milovali na kobercích, parafrázuji větu z novely Feťácká láska. Lenost s nadhledem, hudba s prvky country a irské lidovosti, příjemně rozložila alkohol do krve a zahřála celé tělo. Phila doprovázeli Pavel Cingl (kytara, housle, mandolína) a poděbradští Pavel Krtouš (baskytara, ex. Tichá Dohoda) a Jaroslav Kvasnička (bicí, ex. Tichá Dohoda). Kapela Shoenfelt na podzim roku vyjíždí koncertovat do Německa, takže v sobotu byla jedna z posledních příležitostí je vidět letos hrát. Silnou hudební výpověď nabízela i následující kapela STILLKNOX z Prahy, tvořená třemi dračicemi a jedním bubeníkem. Syrový zvuk, napětí a stimulace fascinovala diváky, dusná erotická atmosféra vytlačila potemnělou shoefeltovskou melancholii. Bylo probuzeno naturální zvíře, které potřebuje ukojit své, dlouho potlačované touhy. Poté, co jsem skočil na dvě naprosto neznámé ženy a strhal z nich za ukrutného řevu šaty, jsem byl odveden pořadateli do sprch, kde mě zklidnili kopanci a studenou vodou. „Hrajeme, protože nás to baví. Nejvíce máme oblíbené období tvůrčí síly kapel Soundgarden, Nirvana či Hole“ mi sdělila zpěvačka, zatímco jsem si sušil mokrou hlavu. Okouzlující setkání s civilně se chovajícími hudebnicemi Hankou, Zuzanicí a Eldou za dohledu odborného terapeuta Hynka Jelínka mě přivedlo do normálního stavu.

Ostravští E.H.M. přišli s ještě o něco agresivnější hudbou, vyjadřující existencionální nespokojenost, zlost a beznaděj. „Všechno už je v píči, píči, píči“ znělo v refrénu těžkotonážní písně při které prožívalo asi pět posluchačů euforický stav způsobený pravidelným poskakováním do rytmu. Použití automatického bubeníka vyžaduje velkou hráčskou přesnost a odhaluje v kapele E.H.M. schopnost vytvářet stylizované umění drsných a rozervaných zhýralců, kteří ve skutečnosti zastávají pravděpodobně jiné hodnoty. Setkání se zpěvákem Šemíkem po koncertě bylo příjemné, kdyby jej nenarušil Jelínek svým nevhodně umístěným vtipem o Ostravácích. Posuďte sami: „Jaký je rozdíl mezi ostravským horníkem a vietnamským obchodníkem? Vietnamský obchodník má práci a umí česky.“ Šemík se zdvořile zasmál a za okamžik nás opustil, zřejmě pochopil, že z nás mluví již jen alkohol. Druhý dech popadl festival vystoupením souboru POHŘEBNÍ KAPELA z Prahy, většina návštěvníků pohybujících se během vystoupení E.H.M. ve foyer a naslouchající hudební monotóniny D.J. Seagulla byla výrokem pořadatele „Pohřebka!!!“ přesunuta na sál, kde jim byl naservírován velmi rychlý mix moravských i českých lidovek. Na křepčení byla sice již pozdní hodina, přesto se našli odvážlivci bojující tancem proti pekelnému rytmu kapely. Větrné mlýny hadr, zpomalit POHŘEBNÍ KAPELU? Nelze. Na závěr zahrála 4+jedna o které se z jistých (osobních) důvodů nebudu vyjadřovat.

Konec festivalu, prázdný sál, nedopitá piva na stolech a vajgly po podlaze. „Škoda že nepřišli lidi“ dumá Trejbal sedící na pódiu, je spokojený a unavený. „To je asi tím, že toho Shoenfelta známe akorát my“ doplňuje Salám Jilemnický názorem na hlavní hvězdu večera. Jsou v tom peníze, ale argumentovat nepřítomnost na festivalu vysokou cenou vstupného (150 Kč) je pokrytectví lenivé! Až bude zodpovězena otázka za co chtějí lidé utrácet, pak lze jim takovou věc naservírovat. Není však nejlepší utrácet za příjemné pocity, radost a obdiv k lidem, kteří něco umí? Ještě jednou děkuji Lukáši Trejbalovi za sílu, s kterou pořádá festivaly a nabízí ostatním rozhled a umění, i když je to někdy spíš házení perel sviním.