Edgar Dutka povídky sepsal, jak sám říká, „za jedinou bědnou zimu v 63. roce“. V šedesátých letech ani později se mu je však nepodařilo vydat, a tak dalších čtyřicet let ležely kdesi zasuty. Až nalezená stará zažloutlá fotografie z roku 1949 oživila vzpomínky a autor se k povídkám vrátil. Vyšly v roce 2003 v téměř nezměněné podobě, pouze dvě z nich (Sbohem domove, Návštěva) byly dodatečně připsány pro tentou soubor.

Edgar Dutka se na stránkách knížky vrací letem času zpět do překotné doby konce čtyřicátých let a vzpomíná na své dva roky strávené v sirotčinci. Jeho alter ego se jmenuje Ben Klen. Povídky nepředstavují souvislý příběh, jsou to jen útržky vzpomínek, jednotlivé střípky mozaiky života. Nejsou nijak datovány, nelze říci, zda jsou řazeny chronologicky, nebo náhodně. Jen první dvě (příchod do Domova) a poslední (odchod k příbuzným) lze časově určit. Mezi těmito povídkami vystupují na povrch svérázné pos-tavičky Domova – přísná správkyně, vychovatelky slečna Hedvika a Andělka, kamarádi Jura, Tutela, Čangaja, Zdeněk, Marx a další.

S nadhledem a svérázným jazykem, který je směsicí obecné češtiny, moravského nářečí a němčiny, tu před čtenářem letí ob-rázky specifického života v Domově. Povídky se pohybují na hraně radosti a smutku, svázanosti rytmem Domova a jakési volnosti, bezstarostnosti a divokého „parchantského“ klukovského života. Je tu vidět i vnitřní pocit sounáležitosti s lidmi z Domova. Rozdíl v životě v rodině a v Domově je vykreslen v povídce s názvem Velký den. Ben jde na návštěvu k tetě a strýci. Ke svačině chce „chleba s maggim“, protože je to dobré, ptá se, co to je „meruňkový táč“, a na zahradě neví, zda si může utrhnout kuličku rybízu či jahodu, aby o něm neřekli, že je zloděj. Když mu nešťastně spadne ze stromu jablko, na které sáhne, málem hanbou uteče a divoce si představuje, že mu budou nadávat že to udělal schválně.

Hlavním motivem několika povídek je setkání některých dětí s rodiči, kteří se o ně, stejně jako o Bena, nemohou sami postarat. V povídce Jejich maminka jde o příběh matky Jury, Tutely a Sabiny, která žije v nedalekém chudobinci a která se nevzpamatovala z otřesu z války. Ben setkání popisuje takto: „Měla kožu v ksichtě jak holý zdechlý vrabec, který vypadl z hnízda a je už celý zmodralý. Prostě to byla ta nejstarší stařenka, jakou jsem kdy viděl“. V povídce Čangajův fotr se Čangaja setká se svým otcem, který mu řekne, že má tuberkulózu, a proto se o něj nemůže starat a on musí zůstat v Domově. Povídka Návštěva je o Benově setkání s matkou ve vězení, atd. Tyto povídky s ná-dechem smutku a citového rozjitření jsou v souboru nejsilnější.

Před čtenářem letí prožité okamžiky, že se ani nenaděje a je u konce. Povídky jsou příjemně čtivé, dy-namické, bez zdlouhavého po-pisování. Sociální a čtenářsky přitaž-livé téma i zpracování vynesly Edgaru Dutkovi nominaci na cenu Magnesia Litera 2003.

JANA BACHOVÁ

Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005