Putování po Ukrajině I.
Jiří *Čmelák* Řehounek
Už když jsme začali uvažovat o naší cestě na Podkarpatskou Rus, padla samozřejmě otázka, jak se tam dostat. Nakonec jsme se usnesli, že pojedeme autobusem, a začali jsme se shánět po přímé lince do Rachova. Nakonec jsme ji objevili, a tak jsme se mohli 8. července 1999 dostavit na místo pražského odjezdu, které jsme neomylně poznali podle mnoha postávajících Ukrajinců s typickými obřími taškami.
Až na několik drobných nedorozumění (na naše místa byly prodány jízdenky dvakrát, bylo třeba z autobusu vystrnadit pasažéry, kteří "bilét" neměli vůbec) jsme vyjeli celkem slušně s ani ne hodinovým zpožděním. Vzápětí po odjezdu do nás řidič začal pumpovat muziku, kterou jsme okamžitě překřtili na "ruské disko". V jednotlivých písních byl většinou slyšet lidský hlas, syntezátor a činel. Zpočátku jsme to brali jako zajímavou exotiku, ale rychle jsme poznali, že řidič asi žádný jiný repertoár přehrávat nebude. A skutečně. "Ruské disko" s námi vydrželo celou cestu až na malou přestávku mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.
Náš stařičký Ikarus se nepohyboval příliš závratnou rychlostí. Například Karosy nás běžně předjížděly rychlostí dvakrát vyšší. Vlastně nás na českém a slovenském území předjíždělo téměř vše, co mělo kola. Na Podkarpatské Rusi jsme ale zjistili, že náš první autobus byl mezi svými ukrajinskými kolegy práven vyvolen za "dálkaře". Na druhé straně jsme museli obdivovat, jak bravurně se zakarpatští řidiči vyhýbali děrám v silnicích, zejména pak v místech, kde pro díry nebyla silnice vůbec vidět. Nutno ještě dodat, že s jízdním řádem si místní příliš netykají.
Dalším dopravním prostředkem, jehož služeb jsme využili, byl vojenský náklaďák. Nevezli nás ale vojáci - tahle auta jsou na silnicích i na poloninách běžným typem přibližovadla. Nás vezlo auto po cestě na polonině. Ocenili jsme na něm zejména fakt, že z korby nebylo téměř nic vidět. Ani cesta, po které se šofér řítil. Nicméně to asi uměl, protože se nezřítil.
Na kole jsme sice nejeli, ale cyklisty jsme potkávali často. Nezapomenutelné bylo setkání v nejprudším stoupání na blátivé lesní cestě mezi Komsomolskem a Koločavou, kdy se najednou před námi zjevili dva chlapíci s bicykly. Ono totiž uměním bylo jezdit na kole i po vsi, natož někde v lese.
A nakonec ještě rada pro případné zájemce o návštěvu Podkarpatské Rusi. Tím, že je v mapě zakreslená silnice se nedejte zmást. Někdy v těch místech skutečně silnice vede. Může se vám ale stát, že místo silnice už najdete potok.
(7. 8. 2003, 11:54)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2003
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-60
Ikarusem na Ukrajinu aneb Čím vším se dá jezdit?
Jiří *Čmelák* Řehounek
Už když jsme začali uvažovat o naší cestě na Podkarpatskou Rus, padla samozřejmě otázka, jak se tam dostat. Nakonec jsme se usnesli, že pojedeme autobusem, a začali jsme se shánět po přímé lince do Rachova. Nakonec jsme ji objevili, a tak jsme se mohli 8. července 1999 dostavit na místo pražského odjezdu, které jsme neomylně poznali podle mnoha postávajících Ukrajinců s typickými obřími taškami.
Až na několik drobných nedorozumění (na naše místa byly prodány jízdenky dvakrát, bylo třeba z autobusu vystrnadit pasažéry, kteří "bilét" neměli vůbec) jsme vyjeli celkem slušně s ani ne hodinovým zpožděním. Vzápětí po odjezdu do nás řidič začal pumpovat muziku, kterou jsme okamžitě překřtili na "ruské disko". V jednotlivých písních byl většinou slyšet lidský hlas, syntezátor a činel. Zpočátku jsme to brali jako zajímavou exotiku, ale rychle jsme poznali, že řidič asi žádný jiný repertoár přehrávat nebude. A skutečně. "Ruské disko" s námi vydrželo celou cestu až na malou přestávku mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.
Náš stařičký Ikarus se nepohyboval příliš závratnou rychlostí. Například Karosy nás běžně předjížděly rychlostí dvakrát vyšší. Vlastně nás na českém a slovenském území předjíždělo téměř vše, co mělo kola. Na Podkarpatské Rusi jsme ale zjistili, že náš první autobus byl mezi svými ukrajinskými kolegy práven vyvolen za "dálkaře". Na druhé straně jsme museli obdivovat, jak bravurně se zakarpatští řidiči vyhýbali děrám v silnicích, zejména pak v místech, kde pro díry nebyla silnice vůbec vidět. Nutno ještě dodat, že s jízdním řádem si místní příliš netykají.
Dalším dopravním prostředkem, jehož služeb jsme využili, byl vojenský náklaďák. Nevezli nás ale vojáci - tahle auta jsou na silnicích i na poloninách běžným typem přibližovadla. Nás vezlo auto po cestě na polonině. Ocenili jsme na něm zejména fakt, že z korby nebylo téměř nic vidět. Ani cesta, po které se šofér řítil. Nicméně to asi uměl, protože se nezřítil.
Na kole jsme sice nejeli, ale cyklisty jsme potkávali často. Nezapomenutelné bylo setkání v nejprudším stoupání na blátivé lesní cestě mezi Komsomolskem a Koločavou, kdy se najednou před námi zjevili dva chlapíci s bicykly. Ono totiž uměním bylo jezdit na kole i po vsi, natož někde v lese.
A nakonec ještě rada pro případné zájemce o návštěvu Podkarpatské Rusi. Tím, že je v mapě zakreslená silnice se nedejte zmást. Někdy v těch místech skutečně silnice vede. Může se vám ale stát, že místo silnice už najdete potok.
(7. 8. 2003, 11:54)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2003
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-60