Tématem šestého „Zrcadlení duší“ byla železnice, léto, výlety a rozpustilost. Jízdu prázdninovou lokálkou započal Radim Keith s již pravidelnými proslovy o tom, jak své písně psal narychlo a jak včera flámoval. Vskutku originální šansoniér připravuje na září letošního roku vydání několika svých písní a rozhodně se máme na co těšit! Poté vystoupil Jiří Najman, ten zarecitoval básně Aleše Misaře a pro pobavení představil žargon železničářů. Brejloun. Sergej. Žargon železničářský. Příjemným překvapením byl výstup Blanky Fišerové, její otec Mirek Fišer pobavil diváky četbou převeselé povídky o jednom velmi nemotorném mladíkovi. Básně z dílny Jiřího Suchého zarecitovali Petra Štychová, Petr Bartoš, Víťa Karásek a Jitka Fabiánová. Výstup dvorního herce společnosti PAM PAM Víti Karáska byl neuvěřitelný, interpret si při svém výkonu vypomáhal sympatickou nesmělostí a hadicí od vysavače. Jsem král ropuch a bradavic – lahůdka. Jednotlivé herecké výstupy oddělovala hudba bratří Křížů, kteří se společně představili nymburským divákům po dvouleté odmlce. Dva roky oběma hráčům neuškodili a jejich písně krásně zapadaly do atmosféry podvečera. Diváky mírně vystrašil poděbradský neurvalec Michal Mašata, ten přečetl básně Jiřího Dědečka, se kterými se prý ztotožnil. Jednu svou a dvě básně od Aleše Misaře zarecitoval muž se zvonivým hlasem Petr Pištěk. Zůstaňme ještě u Aleše Misaře, ten získal od Středočeského kraje grant na vydání své básnické sbírky a na příštím Zrcadlení duší bude slavnostně pokřtěna. Nutno dodat, že sbírka vyjde v nákladu pěti set kusů a k dostání bude určitě ve všech nymburských knihkupectvích, doufejme. V tom železničním shonu nesmíme ještě zapomenou na výstupy Šárky Čiperové (Villon), Jaroslava Šturmy (Hrabal – Postřižiny) a Jiřího Najmana (Moliére – Lakomec). Nyní se na chvíli vrátíme ještě k železnici, lví podíl na celkové atmosféře mají Martin Poborský a František Mečíř. Ti připravili výstavu fotografií, časopisů a modelů s železniční tématikou, původně měla být po skončení sešlosti demontována, ale vše dopadlo jinak. Hostitel a moderátor večera Petr Čech nabídl prostory restaurace Panoráma, takže zájemci mohou navštívil výstavu tento a příští týden (od 10:00 do 14:00 hod). Nyní přikládám úvodní text k výstavě od Martina Poborského. Proč? Protože je krásný!
ZRCADLENÍ DUŠÍ S ŽELEZNICÍ (Martin Poborský)
S fotoaparátem, balíčkem filmů a s nezbytnou tornou na zádech se toulám přírodou. Nechodím však po cestách a stezkách, ale podél dvou lesklých rovnoběžek, stužek mířících daleko do dáli. Lokomotiva ta parní krasavice, kterou dnes můžeme spatřit jen při oslavách a nostalgických jízdách, později ta elektrická či motorová, jejíž krásu a dokonalost nevidíme na první pohled, ale musíme se jí podívat takříkajíc pod sukni mě uchvátila. Ten ocelový kolos se silou tisíců ořů, který za svými zády táhnou desítky vagónů plných různým zbožím či kočárů obsazených cestujícími mě vždy nadchne. Uchvátila mě elegance, obdivuhodné zhmotnění síly a krásy, dokonalá souhra všech součástek a přístrojů umožňující samotný pohyb těchto obrů. Baví mě tu krásu přenášet na fotografický papír a dělit se o ní s ostatními, kteří ji stejně jako já dokázali nalézt.
Proč vlastně železnice? Již v dávných dobách lidé snili nad jednoduchým prostředkem, který by jim umožnil snadnou přepravu zboží a materiálu. Vynálezem kola se vše stalo daleko lehčím. Kolo těžkého vozíku se však bořilo do hliněných cest a tak vznikl nápad vést kolo ve žlabu, později ocelové kolo po ocelové kolejnici a vše se stalo ještě dokonalejším. Toto se postupem času vylepšilo do dnešní podoby, kdy se dvojkolí speciálního tvaru – kuželového profilu valí po hlavě kolejnice s mnohonásobně menším odporem, než se valí pneumatika automobilu po asfaltové vozovce. To je ta výhoda železnice – styk kola s kolejnicí – elipsa o velikosti 3 x 4 mm, přes kterou se přenáší všechna síla lokomotivy či vozů na koleje – to je ta dokonalost, kterou normální cestující nikdy nepostřehne. Proto je železnice tak ekologická, proto může být tak rychlá a funkční za každého počasí. Věřte nebo ne, ale fyzicky průměrný muž, či nadprůměrná žena dokáže utlačit třeba 40-ti tunový vůz po rovné koleji. Raději to však nezkoušejte, trať není vždy rovná a vůz, který roztlačíte už nemusíte ubrzdit!
Železniční doprava má (a jinak to ani nejde, protože nikdo a nic nemůže být dokonalé) několik záporů. Vzhledem k tomu, že vlak má daleko delší brzdnou vzdálenost a nedokáže se vyhnout, nemůže jet po jedné koleji několik vlaků hned za sebou či proti sobě. Proto také vznikly výhybky, návěstidla (odborná název pro semafory), které vlak vedou tak, aby nedošlo ke kolizi. Toto však musí někdo obsluhovat a tak přibyly stanice, strážní domky, hradla či stavědla. S tím vším vstoupila do hry další technika a lidé, kteří jí obsluhují. Jde o zabezpečovací zařízení, které zajišťují a hlídají cestu pro jízdu samotného vlaku. No a protože i vozidla se musely a samozřejmě i nadále musí opravovat, vznikly depa a dílny pro jejich údržbu a opravy. Z geniálně jednoduchého systému kolo – kolejnice se postupem času vyklubal složitý avšak stále fungující systém. Je to taková skládanka, která by bez jedné jediné chybějící části již nemohla fungovat.
Vše je ale v nás lidech a tento systém funguje podle toho jak jej řídíme, jak se o něj staráme, jak jej udržujeme, opravujeme a jak se k němu chováme. Dívejte se prosím na železnici jako na královnu dopravy, která nám již stovky let usnadňuje život. Při jízdě ve znečistěném nebo porouchaném vlaku, při zpoždění nebo při jiných mimořádnostech nezapomínejte, že dnešní železnici jako takovou řídí nedokonalí lidé – ministři, předsedové, ředitelé, jejich náměstci, kteří nevytváří vhodné podmínky pro práci strojvůdců, výpravčích, signalistů, průvodčích, zabezpečováků, dráteníků a dalších pracovníků provozu. Těmto lidem naopak skládám poklonu a poděkování za tvrdou práci.
Několika obrázky z cest po naší železnici se s Vámi chci podělit o tu krásu a dokonalost spojení techniky s přírodou.
(30. 7. 2004, 0:00)