recenze
The Streets: A Grand Don't Come For Free
Pavel Mariánek
Tak konečně vyšla druhá placka The Streets - one man projektu Mike Skinnera. A ačkoli jí po kvalitativní stránce není co vytknout, oproti závrati z debutu Original Pirate Material je to trochu zklamání. Deska v podstatě nemá většího kazu, snad kromě trochy jednotvárnosti, ale co naplat, překvapivost se vytratila a bohužel ubylo i zázračně krásnejch melodickejch perel a hříček s hudebními vlivy tolik oživujícími tu minulou.
Možná to byl záměr, pár odkazů z textů i z obalu o tom svědčí, zachováním holé kostry nechat celek i přes spoustu hostů vyznít poněkud pesimisticky syrově, a to i v jediný vybočující singlový hitovce Fit But You Know It s přidanou přiostřenou kytarou a až Black Grapeovským drajvem. Zkrátka už to - i přes charakteristický Skinnerův humor - není tak zábavná pestrá deska - i když vůbec ne špatná. I přes záměrnou strohost a absenci muzikálnějších prvků, tak dobrejch desek moc nevychází, jen se k tý starší asi budete vracet častěji.
The Streets: A Grand Don't Come For Free / 50:43 2004 / Locked On (27. 6. 2004, 0:00, přidal uživatel klokanek)
vytiskni ![[=]](../styly/nymburk/tisk.png)
Tento článek zhlédlo 5366 párů očí.Diskuse k článku
|
