Tentokrát se Zdeněk Šmíd (a už doopravdy naposledy, neboť spisovatel v dubnu 2011 zemřel… jak jinak než při šnorchlování na Seychelách) i s celou partou vydal na daleké Borneo, do Malajsie, Singapuru a Thajska.

Šmíd svá vyprávění již tradičně začíná posezením u Sumce; jednou na verandě, jindy v zimní zahradě. Tentokrát tedy v zahradě celá parta – Sumec, Keny, Bongo, Lída, Lucie a sám autor – pojídajíc vošouchy znovu přemýšlí, kam by ve svém pokročilém věku ještě vyrazila. Nakonec si nechají od autora celou první polovinu knihy vyprávět o tom, jak před sedmnácti lety navštívil Malajsii a Singapur, co všechno tam zažil, jak je v Singapuru čisto a jak jsou Malajky nejkrásnější holky (samozřejmě hned po Češkách). Když dovyprávěl, „zbytek kamarádů dojedl vošouchy a zadumaně čekal.“ „Z vašeho ticha mi zaléhá v uších,“ řekl vypravěč. „Ohó,“ prohlásil Bongo a bylo jasné, že se jede na Borneo. A už následovala Kuala Lumpur, bornejští lidojedi, hadi, opice, džungle, Langkawi, hindské legendy, jávská pedikůra, Bangkok, thajské prostitutky a spousty dalšího viděného, ale i neviděného.

Šmídovo vyprávění je specifické tím, že ač je jeho postavám kolem sedmdesáti let, stále si počínají jako dvacetiletí junáci. Jejich dialogy jsou plné energie, humoru a mladického zápalu, a kdyby se do nich občas nepromítla slova jako „v našem věku?“, „bolavá záda“ apod., mysleli byste, že od jejich první soulodě v roce 1979 (Proč bychom se netopili) uběhlo jen pár měsíců. Klasické šmídovské vyprávění je v první polovině knihy proloženo ještě dalšími dvěma texty. Jedním Šmíd tradičně doplňuje příběh o historicko-politicko-geografický kontext, jejž ovšem umně oprošťuje od suchopárných výčtů, dat apod.; i s ním pracuje vtipně, prokládaje jej všelijakými komentáři a dovětky (jako když se vyjadřuje k politické struktuře Malajsie: „Nechtěl bych být malajským školákem, který se to všechno musí učit.“). A druhým jsou komentáře kamarádů, kteří od vošouchů glosují stereotypy o Asiatech, jejich vztazích k zbytku světa atd. Jeden příklad za všechny: přátelé se vyjadřují k tomu, kdo je nejhezčí, nejchytřejší atp., jestli žlutí, černí, bílí a jánevímjacíještě. Sumec vše shrnul tak, že nejhezčí chlapi jsou černoši a nejhezčí holky „ty nažloutlý a žlutý“. A že běloši nejsou ani nejhezčí, ani nejchytřejší, ani nejsilnější, ani nijak zvlášť šikovní. „Takže k čemu jsme vlastně dobrý? Je to úplně jasný. Jsme uzpůsobený k tomu, abysme vládli světu.“

Sympatické je, že Šmíd nekrní ve světě 70. let a nebojí se tepat (s humorem sobě vlastním) do problému rasismu, AIDS, terorismu nebo třeba náboženství. Jeho oblíbená perspektiva malého Středoevropana nabízí veselou směs vzdělané nevědomosti a selského rozumu, která nabízí trochu jiný pohled na obvyklé palctitulkové výkřiky nejen bulvárních novin.

Salingerovo „žiju, abych psal“ si Šmíd přeložil po svém. Žiju a pak píšu! Svůj dar vyprávět neměl zapotřebí zakrývat balicím papírem symbolismu, snových vizí a podobných obezliček „vysoké literatury“. Pokud se nic z toho, co napsal, ve skutečnosti nestalo, nevadí. Pokud ano, tím lépe pro něj a pro jeho přátele. Závidět můžeme tak jako tak. A ještě raději se začíst do skvěle vystavěného vyprávění, které zaručeně pobaví, a pokud budete chtít, tak i poučí.

Dominik Melichar

Šmíd, Zdeněk: Tanec lovců lebek aneb proč bychom se nevrátili. Praha – Litomyšl: Paseka 2011. 220 stran.