Ó Maria, Ježíš jest těžký, já to vím, ale ještě jej chvilku pochovej na klíně, více toho potřebuje než umíme pochopiti, rány mu oblož fialkami svých truchlivých pohledů, skloň nad ním svá prsa, hrad a pramen pokoje, a připomeň mu, že ještě dnes bude v ráji…

Pieta na dvoře. B. Reynek (zvětšit)

Otevřením dveří druhého patra Domu U Kamenného zvonu vchází návštěvník do Petrkova, rodné vesničky básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka. Drobné akvarely a kresby tužkou v první místnosti nijak zvlášť nezaujmou, ale tvoří příjemný přechod mezi Staroměstským náměstím a Reynkovou poezií.

Kdo byl Bohuslav Reynek? Narodil se v roce 1892 v Petrkově, kde žil téměř celý život, s výjimkou deseti let, kdy po svatbě s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou cestoval mezi Petrkovem a Grenoblem. Ve své rodné vsi také roku 1971 zemřel. Do obecného povědomí se dostal pravděpodobně především svými expresionisticky-sprituálními básněmi, ale významné jsou též jeho básnické překlady z němčiny a francouzštiny, například básně Georga Trakla a dílo jeho manželky. Hlavním těžištěm výstavy jsou však samozřejmě jeho kresby, malby a grafiky.

Když milovník umění projde krajinou Petrkova, dostane se k básníkově rodině a jemu samému na expresionistickém autoportrétu ve stylu Oskara Kokoschky. Z cyklu Domov dýchá útěcha tiché zbožnosti při domácím slavení křesťanských svátků.

Bohuslav Reynek vydal deset sbírek poezie, poslední jedenáctá – Odlet vlaštovek – vyšla až posmrtně. Sbírky se tiskly pouze v bibliofilských vydáních až do roku 1969, kdy vyšlo první souborné vydání jeho poezie. V době normalizace se básník zabýval hlavně novou technikou suché jehly a živil se překlady.

Návštěvník se noří do vnitřního prostoru a do skrytějších hlubin básníkovy duše. Tři grafické cykly Vánoce, Sníh a Pastorale ukazují i přes idyličnost scén tíhu Kristova božství. Černobílé tisky dramatizují svatozář v protikladu k temné noci. Pašijový cyklus, Job a Don Quijote ukazují bídu a bolest. U Piety leží zdechlá kočka nebo potkan, Jidáš poznává hrůzu své zrady, vera icon zobrazuje nikoli smířeného Boha, ale trpící lidskou bytost.

Bože, nechoď, nechoď již tak zbědován!

Salome není krásná mladá tanečnice a hlava Jana Křtitele nemá pokojný výraz světce. Judita není bojovnice na straně dobra, ale vražedkyně. (Někdo si možná vzpomene na Alfréda Kubina – též zároveň spisovatele a grafika –, jehož výtvory jsou však příliš přímočaré a explicitní.)

V samém srdci tohoto patra se nachází umělec sám. Co návštěvník očekává, že ve filmu z roku 1969 (tedy natočeného dva roky před básníkovou smrtí) uvidí? Šíleného démona? Introvertního ztroskotance? Omyl. Jak žije básník? Sympatický sedmdesátník sedí u kamen a odpovídá: No, jako každej jinej... A jaký ohlas měla výstava kolem 30. roku v Pardubicích? Asi nic moc – nikdo nic nekoupil, já jsem byl tehdy v Grenoblu, takže vlastně ani nevim. A jak se vám líbilo v Louvru a v kavárnách v Paříži? V Louvru je toho strašně moc a do kavárny jsem ani nevlez.

Reynkova zbožnost se odráží v jeho poezii, ale poezie pro něho nejsou jen verše. Poezie je způsob přemýšlení, stav mysli, který může své uplatnění najít v různých formách. U Reynka se poezie projevila dvěma různými cestami, které byly – jak on sám tvrdí – na sobě navzájem zcela nezávislé. A tak tedy nikdy neilustroval své vlastní básně, zatímco básně své manželky jednak překládal, ale i ilustroval.

Když se návštěvník zamyslí nad koncepcí celé výstavy, vlastně tomuto záměru odporuje. Právě proto, že Reynkovy grafiky a básně se na ní doplňují a jsou vystavené vedle sebe. Ale zřejmě to jinak nejde: I přes čtyřicet let starý film je kompilací rozhovoru s básníkem samotným, recitací jeho veršů a záběrů na jeho výtvarná díla.

Výstava je neuvěřitelně příjemným a poetickým zážitkem až na tento drobný logický rozpor, jemuž se ostatně ani my zde neubráníme.

Markéta Jakešová

Výstava Bohuslava Reynka, Dům U Kamenného zvonu.