Od vydání svého debutu Prsatý muž a zloděj příběhů slaví Formánek úspěchy s každou další publikací. Významnou devizou jeho starších knih je spojení cestovatelských zážitků a dalších autobiografických prvků s ochotou formálně si pohrávat s dějovými rovinami textů, to vše okořeněné trochou „filosofíčkování“.

S minulou knihou Mluviti pravdu jsme se z exotických dálek vrátili do naší kotliny a tento trend pokračuje i v knize nejnovější. Spolu s tím jak se ztrácí rozlet geografický, ztrácí se i ten literární.

Příběh volně navazuje na knihu předchozí. Spolu s autorem odhalujeme temnou minulost rodiny Maranových, dávnou vraždu i záhadnou smrt Josefa Marana. Nebo, pokud chceme být puntičkářštější: odhalujeme, jak autor odhaluje temnou historii…

Nevím co je horší – opájení se autorskou mocí typu „Jako vypravěč tohoto příběhu si dovolím zastavit čas“, nebo putování s hrdinou – Formánkem –, který není dávno cestovatelem, ale „tím chlápkem, co napsal Prsatýho muže“. Navíc chlápkem, co dostane vynadáno od přítelkyně, že se při bádání opozdil a ujel mu autobus.

Jako by autor zestárl a místo putování po divočině si musí objednávat taxíka z jednoho konce vesnice na druhý. Kontrast zkušenosti Evropana, která se v jeho prvním románu střetávala se zvyky primitivních národů se vytrácí logicky proto, že v Čechách pro něj není prostor. O to výrazněji si autor hraje s fikcí, skutečností i čtenářem, což však poměrně brzy začíná nudit a působí tak trochu samoúčelně. Dokonce i ten avizovaný temný příběh je rozluštěn příliš záhy a pak už se jen vykreslují drobné detaily dokud vás… nepřemůže… ospalost…

Formánek, Josef: Umřel jsem v sobotu. Praha: Smart press, 2011. 176 stran.