Ale hezky od začátku. Jan Pavel rozhodně není žádným spisovatelským nováčkem a jeho knihy vyšly už v pěkné řádce českých nakladatelství. Přesto se nemusíte stydět, pokud jeho jméno dosud unikalo vaší pozornosti, nebo jste ho mylně považovali za ex-papeže Wojtylu. Jeho knihy totiž zatím vycházely bez většího mediálního povyku a mimo zorné pole širšího literárního světa. A to přesto, že jeho sbírka povídek Zbytečnost vyšla i v Brazílii a v rámci projektu Artes Liberales byla přeložena do angličtiny.

Jeho nejnovější román Proč blijou sloni byl nominován na cenu Cultura Bohemica za rok 2011. I přesto zůstávám skeptikem. Kdo z vás zná nadační fond Cultura Bohemica?…

Kniha je vyprávěna z pohledu malého školáka, který vyrůstá v Hloubětíně v osmdesátých letech minulého století. Kdo by však, stejně jako já, očekával kritiku tehdejšího režimu, ten by se pěkně zmýlil. Když už jsem nakousl srovnání s Hrdým Budžesem Ireny Douskové, pojďme se podívat trochu blíž, co obě knihy pojí a co je naopak odlišuje. Zatímco rodiče malé Helenky Součkové jsou svým způsobem hrdinové trpící kvůli své neloajálnosti a tvořící kontrast s naivní dívenkou, která si nepřeje nic jiného než chodit s ostatními kamarády do pionýra, rodina Taliánových je typickou ukázkou češství až čecháčkovství ve všech svých kladech (jsou-li jaké) a záporech. Doma se nehádají o politice, ale o tom, kde se tatínek zase opil, místo protistátní činnosti se věnují drobným krádežím otisků a dalších zbytečností, které pak nalepené na talíře prodávají zahraničním turistům. Stejně tak není hlavní hrdina Michael „kontrastní plochou, která skrz optiku naivního dětského pohledu ukazuje zrůdnost a absurditu překonaného komunistického režimu“, ale obyčejným rošťákem z pražské periferie.

I když Iva Pekárková o „slonech" píše, že jde o knihu „o vážných věcech“, v první řadě stojí organický a živý svět dětské fantazie. Vydáváme se s hlavním hrdinou na dobrodružnou výpravu do „tajuplných“ kanálů, sníme s ním jeho bláhové sny o tom, čím bude, až vyroste. Kniha nás tak vrací do vzpomínek na naše vlastní dětství a připomíná nám, jak málo stačilo, abychom dokázali každý den prožívat fantastická dobrodružství. Vykouzlí pobavený úsměv i melancholickou slzičku (klišé je v tomto případě na místě). „Kličkování mezi symboly socialismu, kterému už dochází dech, i tvrdou srážku dětských snů s realitou“ (opět Pekárková) zde sice hledat můžeme, chceme-li, nesráží se však dětský svět s tím „dospěláckým“ v každé době? Nemá snad každá doba svá specifika, s kterými se musí člověk vypořádávat, ať už se narodil kdykoli? Za mě osobně je Pavlova kniha spíš ozvěnou vlastního dětství (ač prožitého v letech devadesátých) než vykreslením „reality předpřevratové éry“.

Teprve až ve srovnání s „blijícími slony“ vystupuje v plné hloubce jednostranný a umělý svět Hrdého Budžese. Nic proti Douskové, chci jen říci, že vedle sebe tu stojí dvě knihy, z nichž jedna je spíše výpovědí o určité době a ta druhá je dětským dobrodružstvím v každodenním světě. Dobové zakotvení je tu jen nutnou kulisou, dobou, ve které autor sám vyrůstal.

Hlavním „záporákem“ knihy není ani totalita, ani byrokracie, ani malý pokrytecký čecháček, ale nic jiného než vlastní dospívání a ztráta dětského pohledu na svět. Teprve ztráta iluzí ukazuje „tvrdou realitu“, ať už si patří do kterékoli doby.

Pavel, Jan: Proč blijou sloni. Praha: Slovart, 2011. 160 stran.