„Je chvíle oběda“

Doprovázejíc se Apollinairovým Obědem, ohlédněme se nejprve do historie. O něčem, co konečně můžeme nazývat českou poesií, mluvíme od druhé poloviny 14. století. Tehdy se začala psát tzv. žákovská poesie. A už zde narážíme na zásadní problém v tematizaci jídla, který prakticky můžeme sledovat i v dnešní básnické tvorbě. Jídlo jako jakási metonymie nedostatku. Hlad je samozřejmě důležitým básnickým motivem a uvidíme dále, že některá historická údobí dokázala jeho existenciální rozměr drsným způsobem podněcovat. Vraťme se ale do 14. století. Vznikla tehdy i známá Píseň veselé chudiny, satirická skladba líčící chudobu středověkého žákovského života: „Ti kuchaři naši / vaří nám ze mlhy kaši, / ze tmy zvěřinu, / ve snách jeleninu.“ Píseň končí nuceným odvratem od těchto drahých pochoutek a smířením se se stravou chudých: „Nechajíc pyšných krmí, / milujme zelé, / tvaroh, krúpy, jelito, / mIéko kyselé / a zášpice, / kapalice, / s mákem valdyně, / uzené, dýně, / hrách na vokříně.“

V této chvíli je ale nutné se ptát, zda už pokrmy s jistou ironizující funkcí nenabývají v básni jiných konotací než opravdovým zaujetím k jejich pojídání. Mohli bychom mluvit i o jistém gastronomickém symbolu. Některé pokrmy se tradičně vyskytují s lúzou, jiné s honorací; pak se tyto stávají zástupným symbolem pro různé jiné (většinou sociálně-politické) motivace básníkovy: „Ta druhá paní se mu vychloubala – / když na stůl přišlo ňáké fricassé – / že jedinkráte milovala, / když totiž – šneky byly na mase – / as patnáct roků teprv počítala.“ (Gustav Pflegr Moravský: Pan Vyšinský)

Ona linie jídla – prostředku ironizace – se zdá být podstatně obsáhlejší. Jako by se básník bál přiznat jídlu poetickou hodnotu a vnímal jej stále jen jako prostředek zesměšnění. Vzpomeňme na Hiršalova slavného Párkaře. Párek jako spojující prvek básní parodující nejslavnější české bardy. Tedy párek jako cosi nízkého, v jehož světle se ten který básnický jazyk obnažuje. Zajímavé ovšem je, že kdyby z jednotlivých Hiršalových básní motiv párku a párkaře vypadl, stala by se rázem z blasfemie báseň typická a my bychom téměř nezapochybovali, že ji ten který básník skutečně napsal. Alespoň na ukázku z básně Jan Neruda: „Proč bychom bloudili v lesích? / Zajdeme na Vikárku! / Kolik je hvězdiček v nebesích, / tolik je v hospodě párků.“

2. sv. válka a její projevy v obyčejných lidských životech zejména těch, kteří byli transportováni do koncentračních táborů, posunuly jídlo v poesii do nové fáze. Nejen, že se jím zpodobňoval hlad, ale zároveň touha. Touha po domově, kde byly vždycky plné spíže a jedlo se a pilo. Nepříjemným, ale zajímavým dokladem toho jsou básně dětí uvězněných v Terezíně (otiskované zejména v časopise Vedem): „Málo jídla a bída je, / zde žít pomalu hrozné je…“; „Zdá se jim o příští. / Jak svět jim nese husu. / (…) A dav, na jídlo mysle, špulí pusu.“

„Jídla jsou krásná a posvátná“

Pokud odhlédneme od tradičních metafor typu „chléb náš vezdejší“, někdo „tvrdej chleba má“, „hřeje si svou polívčičku“ apod., které se v básních pochopitelně hojně vyskytují, vyvstává před námi otázka, proč jídlo – a teď myslím konkrétní potraviny, běžnou stravu –, ač statek, bez nějž by básník prostě nežil, dostává tak málo veršového prostoru. Snad pro svou profánnost (jak ji krásně vyjádřil Baudelaire: „Každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poesie.“), všednodennost… na druhou stranu: kdo jiný dokáže z všednodennosti udělat výjimečnost, než básník?

Dominik Melichar