Pokud je čtenář alespoň trochu obeznámen se základy kulturní antropologie, tak ho kromě zvláštních příběhů, které domorodci z Nové Guineje v textu Proč je noc černá vypráví, zaujme též skutečnost, že autoři nemají z antropologie znalosti vůbec žádné, a tak se některé jejich otázky naprosto míjejí s odpověďmi místních respondentů.

Publikace, bohatě doplněná fotografiemi, je tedy jednak zdrojem informací o civilizaci samotné a jednak zajímavou ukázkou mezikulturního neporozumění.

To je případ otázek, jež jsou kladeny naším vědecko-abstraktním způsobem, předpokládajícím logickou kauzalitu. Přímých odpovědí se pak umělci samozřejmě nedočkají:

„Proč je nebe modré?“

„Nevíme, proč je modré, ale modré nebe je dobré znamení, znamená dobrý den, uvidíme Slunce.“

Domorodci většinu dějů nepotřebují vysvětlovat. Stačí jim jen vědět, jak co funguje a co to pro ně znamená. Některé otázky jsou už úplně mimo, jako například dotaz, zda mají nějaký příběh o zemětřesení (což implikuje vědecký odstup od mýtů), nebo otázka, jak si představují, že funguje letadlo.

Z příběhů, které si fotografka se sochařem nechávají vyprávět, vyznívá ono mytické znovuprožívání slyšeného v reálném čase. Když tedy muž v jednom příběhu kuriózním způsobem porodí dvanáct dětí, domorodci tu stejnou epizodu vyprávěli dvanáctkrát (a k tomu připočítejme skutečnost, že rozhovory v některých případech probíhaly přes dva tlumočníky). Vyprávění jsou bohatá na různé z našeho pohledu zbytečné epizody, které v příběhu jednoduše jsou, protože tak se to stalo a tak se to dosud děje.

Novela Amose Tutuoly The Palm-Wine Drinkard je psaná už originálně v angličtině, a to velmi jednoduchým a kostrbatým jazykem. Hlavnímu hrdinovi (a zároveň vypravěči) zemře jeho sběrač palmového vína a on se rozhodne, že si pro něj dojde do Města mrtvých. Na začátku cesty si vyslouží ženu a s ní potom putuje jedním bušem za druhým, žije v různých městech, setkává se s bytostmi, které volně přecházejí mezi životem a smrtí, střídavě zachraňuje lidi před zkázou a vyvražďuje celé vesnice.

Příběh naprosto popírá jakoukoli kauzalitu. Například když si hlavní hrdina neví rady, „vzpomene si“, že se přeci jmenuje „Otec bohů, jenž může učinit cokoli na světě“, a problém vyřeší. Svého sběrače si ovšem přivést nedokáže, a to také nikoho neudivuje. Epizody na sebe nenavazují – čtenáři připadá, jako kdyby to byl nějaký volný zápis běhu fantazie.

Ačkoli se kniha rychle stala v západním světě oblíbenou a byla přeložena hned rok po anglickém vydání do francouzštiny, Nigerijci sami svého krajana kritizovali za to, že podporuje předsudky o nevzdělaných divoších.

Ať už vám tento rys vadí nebo ne, nelze popřít, že kniha je ojedinělým propojením několika zdánlivých paradoxů: primitivní myšlení se pojí se znalostí techniky a západního světa (na jednom místě přirovnává vypravěč něčí hlas k telefonu, místní měnu převádí na britské libry a uvádí přesné časové údaje, jako „vzbudili jsme se v 7:00“), původní jorubské kulty se mísí s křesťanskou vírou (hrdina se několikrát obrací k jednomu bohu) a kolektivní všeobecný mýtus s autorstvím (už jen vyprávění v první osobě je pro klasický mýtus netypické).

A v čem jsou si tedy texty podobné? V první řadě svým myticko-orálním charakterem, chybějící kauzalitou, nekoherentností příběhů a přímo čišící radostí z vyprávění jako takového. V druhé řadě jakýmsi propojením naší a primitivní kultury: U rozhovorů z Nové Guineje se tak děje nechtěně neschopností autorů vpravit se do jiného myšlenkového kontextu, v druhém případě díky geniálnímu nápadu autora využít znalosti dvou světů (ať už ten svůj původní pro nás – třeba i z komerčních důvodů – trochu zjednodušuje).

Markéta Jakešová

Šlapetová, Barbora; Rittstein, Lukáš: Proč je noc černá. Praha: KANT 2004. 216 stran.

Tutuola, Amos: The Palm-Wine Drinkard. London: Faber & Faber Ltd. 1963. 126 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.