Dvojitě. Za chvíli zas jako přes těžkou kouřovou clonu. Mžourám do ospalého světla lampičky, snažíc se odhadnout, je-li pozdě večer nebo spíš brzy k ránu. Skříň se obřadně pohybuje v rytmu tikajících hodin. Barva mého hrtanu by potěšila tak možná Gorbačova a pár jeho kamarádů. Tichý dech – můj nebo – ? Stojí tu nehnutě, pokud to ovšem není jen narudlý stín. Létající koberec se znepokojivě pomalu svinuje a s ním celý pokoj, postel, židle, stůl, na vrcholu otáčky se na sebe dívám vzhůru nohama. Ještě tam stojí?

Košíček položen k posteli, něco tu máš, místo poděkování cosi zasípám a polštářem si zacpu uši, pokoj se otřese, jak nohy postele s plesknutím koberce dopadají zpátky na podlahu.

Opatrně! V tom hrnečku je čaj. Pálí mě za krkem a pomalu chladne, mění se v potůčky potu a stéká mi po kůži, kreslíc na ní blouznivá tetování. Červená čepička potřese hlavou s podá mi teploměr. Má modré oči. Nebo zelené. Nebo fialové. Vlní se v rytmu zběsilého tlukotu mého srdce a cinká.

Lampička má žluté oko a zamrká na mě. V šeru nepoznám, kde končí její elektrická šňůra a začínají moje vlasy. Možná proto je mi tak divně. Nos jako knoflíček, starostlivě mě sleduje. Rudne. Mých asi sedmnáct prstů na nohou postupně rozmrzá, ale při doteku s peřinou stále ještě vydává rampouchově zvonivý zvuk. Crrrr!

Červené okoralé rty se o překot snaží rozproudit hovor, ale vydají jen zvuk podobný vlčímu zakašlání. Za okny mlha nebo sníh. To sněží odjakživa jenom okolo pouličních lamp? To je dobře, moc dobře. Jsem ráda, že jsi tu. Na stole leží několik rajčat, asi zbyly od večeře, mají hezkou barvu.

Zvedá se, kam jdeš? Že se ptám… Pokoj je plný rajčat, nebo jsou to papriky? Červený koberec pro vzácné návštěvy. Chodník slávy a vitamínů. Nemocný vitamín je bacil. Zčervená. Okno je skleněná loď, vplouvá mi do pokoje a přiváží čaj a kávu. Černá káva, bílá káva, červená káva. Napínám oči do tmy a snažím se rozeznat něco víc než obrysy. S posledním pohledem a povzbudivým úsměvem mizí za dveřmi, jak kouzelná babička z pohádky. Je ticho. Tiko. Tik tak tik.

A já se už nikdy nedozvím, jestli mě přišel navštívit Santa Klaus nebo Červená Karkulka.

Klára Zindulková (23 let)

V dětství se rozhodovala mezi kariérou kosmonautky (výhradně kvůli stavu beztíže), porodní báby a princezny. Zvítězila bohemistika bez kariéry. Důvod nejasný. Daná povídka vznikla jako věrný záznam skutečnosti v půl čtvrté ráno jedné zvláště antibiotikové noci, nejedná se proto o fikci, a tedy patrně ani o beletrii.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.