Expanze japonských autorů začala na přelomu tisíciletí, kdy na český trh vtrhl světový fenomén nesoucí jméno Haruki Murakami. Nakladatelství pružně zareagovala na čtenářskou poptávku po Murakamiho jménu a v pravidelných ročních odstupech přikrmovala čtenářovu chuť po tomto autorovi. Hlad po Murakamim ale nezadržitelně stoupal, záhy začala poptávka převyšovat nabídku a na trhu se objevil volný prostor, který bylo třeba vyplnit. A tak byla využita podobnost jmen Haruki Murakami a Rjú Murakami…

Zní to jako velký nakladatelský komplot? Vidíte v pozadí mocnou ruku Velkého bratra? Pak vězte, že tento široce rozšířený názor je naprosto mylný. I když to na první pohled není zřejmé, japonská literatura má na českém trhu vybudovanou neotřesitelnou pozici již několik desetiletí, pouze není tak zřetelná, jako byla dříve pozice literatury ruské a jako je nyní pozice literatury anglosaské.

Příkladem toho, že japonskou literaturu najdeme na českém trhu i před rokem 2000, je Kenzaburo Oé a jeho próza „Mladík, který se opozdil" vydaná v sedmdesátých letech a Banana Jošimoto a její sbírka „Úplněk a jiné povídky" vydaná v devadesátých letech.

V průběhu prvního desetiletí 21. století nenalezneme na knižním trhu pouze Haruki Murakamiho, ale i avantgardního Kóbo Abe (Písečná žena, Tvář toho druhého), Kazua Ishiguro oceněného Bookerovou cenou za román (Když jsme byli sirotci) a Rjúnosuke Akutagawu (Rašomon a jiné povídky), po němž je mimochodem pojmenována jedna z předních literárních cen udílených začínajícím autorům.

Lví podíl na stoupající oblíbenosti japonských autorů má samozřejmě Haruki Murakami (Norské dřevo, Kafka na pobřeží) a to i přes to, že v samotném Japonsku bývá paradoxně označován za západního autora, zejména pro velmi výrazný vliv americké kultury v jeho dílech (nikde jinde nenajdete například tak ucelený přehled o jazzových skladbách a jejich protagonistech). Pravým Murakamiho opakem – z pohledu japonské kritiky – je pak jeho jmenovec Rjú. Rjú Murakami (celým jménem Rjúnosuke) bývá vyzdvihován pro svůj nový literární styl, který balancuje na pomezí literatury umělecké, populární a dekadentní (Nekonečná, téměř průzračná modř).

Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průzračná modř (zvětšit)

Japonská próza všeobecně je často velmi pocitová, symbolická a zaměřená především na vnitřní svět hrdiny/hrdinky, zatímco akce ustupuje do pozadí. Podobný princip vyprávění bývá nejvýraznější u hororových děl. Pomalé tempo vyprávění stupňující atmosféru strachu bylo typickým příznakem kultovního Kruhu. Původní knižní předloha z pera japonského mistra horrorů Kodži Suzuki se i v českých překladech dočkala dvou pokračování (Smyčka, Spirála).

Japonsko ovšem nereprezentují pouze jeho spisovatelé. Na český trh pozvolna vplouvají i manga komiksy tištěné v autentickém japonském stylu, kdy je kniha čtena zprava doleva. Jednou z prvních přeložených sérií byla zcela nečekaně legendární shounen-ai série Gravitation, která se točila kolem vztahu začínajícího zpěváka Shuichi Shinda a spisovatele Yuki Eiriho (žánr shounen-ai je zaměřen na mužské homosexuální vztahy, důraz je kladen na romantický prvek).

Pravé komiksové žně pro otaku (japonský výraz pro milovníky mangy) začaly až během letošního roku. Na pulty knihkupectví dorazily hned dvě populární série Naruto a Death Note.

Cugumi Oba, Takeši Obata: Death Note (zvětšit)

Ať už se jedná o prózu nebo manga, japonská literatura má mezi českými čtenáři své místo. To, zda dáváte přednost kreslené nebo psané formě, záleží už pouze na vás.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.