Začněme malou výpravou do historie, která nám odhalí události, k nimž se Alžírští spisovatelé vyjadřují dodnes. Psal se rok 1830, když se zlí Francouzi vylodili na březích Alžírska a začali zotročovat jeho pracovité, poctivé a bohabojné obyvatele. Francouzská nadvláda trvala více než 130 let, ale nakonec se odvážní, chrabří a bohabojní obyvatelé této severoafrické země zdvihli k odporu a s pomocí Alláha zemi osvobodili od útlaku zlých Francouzů. Tak by se s nadsázkou dalo popsat více než jedno století dějin jedné země a také základní kámen tvorby mnoha jejích autorů.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, je v Alžírsku mnoho národnostních menšin, především Kabylové (a jiné berberské národy), Židé a další. Zatímco však kabylština si své místo mezi spisovnými a literárními jazyky teprve vydobývá, arabština svádí stále úspěšnější boj s francouzštinou. Dlouhé roky francouzské nadvlády totiž představovaly i výrazný úpadek arabského školství, a proto v okamžiku, kdy se alžírská literatura začala dostávat ke slovu, volila k tomu francouzštinu – jazyk, kterým její autoři vládli nejlépe.

Nestojí tady proti sobě jenom dva jazyky, ale i škála různých názorů. Zatímco jedni oslavují vítězství nad kolonizátory, druzí kritizují poměry v popřevratové době. Jedni hlasitě opěvují víru, druzí ukazují její temné stránky. I přes tyto rozdíly se dlouhou dobu všichni shodovali na stejných tématech, ať už se k nim vyjadřovali jakkoliv. Teprve v posledních letech přichází mladá generace, která se vedle národní problematiky, náboženských otázek a zkušeností uprchlíku věnuje i obecnějším lidským problémům, nebo například sci-fi atd.

Ladislav Vitouš

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.