Také vás ten podtitulek pobouřil? Mě by naštval hrozně! Knihu Zdeňka Svěráka se někdo opováží nazvat hloupou?! „Odvažuje se až do posvátného zátiší našeho Pantheonu, aby jako hyena ohlodala a zohavila kosti nejslavnějších a nejlepších našich vlastenců!“ Klid... Hloupost a trapnost jsou ty nejkrásnější a nejušlechtilejší vlastnosti, které Nové povídky Zdeňka Svěráka mají. Tato kniha dokáže, že si my, hloupí a trapní, uvědomíme, jací jsme, a navíc se při tom od srdce zasmějeme nebo si vydatně popláčeme jako už dlouho ne.

Zdeněk Svěrák: Nové povídky (zvětšit)

Nakladatelství Fragment nám na tento podzim uvařilo skutečně „slepičí polévku pro duši“. Ba přímo silný vývar – Zdeněk Svěrák: Nové povídky. Pamatujete „staré“ Povídky? Vyšly před třemi lety tamtéž a manifestačně upozorňovaly na svou povídkovost. „Jsme povídky!“ křičely. „Svěrákovy povídky! Ale Svěrák není povídkář!“ Dokonce měly na obalu ilustraci človíčka prchajícího před kaňkou z pera. Byly staré, byly nové – byla to sbírka příběhů od šedesátých let po současnost. Byly veselé (Vltava), byly smutné (Fotograf). Celkově na mě působily jako „Směšné lásky“, občas proložené historkami o ničem jiném než o lásce. Trochu k zamyšlení, trochu pro radost.

Ta padající kaňka byla ve tvaru srdíčka. Srdíčko je prvek, který se objevil i na obalu Nových povídek. Tady je ovšem ve výraznější pozici. Na ilustraci je připoutané k noze sedícího pána. Jsou nové povídky více o lásce? Je snad láska nějakou koulí, kterou chtě nechtě vláčíme s sebou životem? Láska je ve všech povídkách a bere na sebe nejrůznější podoby: milenecká, rodičovská, přátelská. O to více mezi ostatními vyniká povídka Nákup, vycházející ze zahořklé nenávisti.

Při čtení je snadné zapomenout, že se nejedná o skutečnost, ale o uměle vytvořené příběhy, byť pravdivými historkami jistě často inspirované. Ale jaká literatura taky není inspirovaná životem? V knize najdeme devět povídek. A spoustu iritujících pravd, založených na zkušenostech: pravdu o ušlechtilé lži, o nabývání příběhů na legendárnosti či pravdu o nedosažitelnosti krásné češtinářky. Poslední a nejdelší povídka se jmenuje Dvojí vidění. Je o samotě a čekání. Zachycuje tyto stavy ve vší jejich dvojznačnosti.

Zbývá otázka: proč by se Svěrákovy povídky měly jevit jako hloupé? Každému bude v příbězích vadit to, co mu nejvíc vadí na sobě. V průběhu čtení se dostaví půvabný moment. To když si řeknete: „Vždyť něco podobného už jsem zažil nebo slyšel! Vždyť tenhle vtip se říká u nás doma. Vždyť tohle je celé o mně, to bych mohl vyprávět já!“ Je to tím, že Svěrák je opravdu v každém z nás. Je to náš tatínek, dědeček a učitel zpěvu. Nejen Jára Cimrman, ale celkově jakési „svěrákovství“ se stalo neodmyslitelnou součástí naší velice mlhavé a každým jinak pojímané české identity a slovesnosti. Jsou to hry, filmy, pohádky a písničky (nyní i povídky), na kterých jsme vyrostli a rosteme. Jsou to slova a hlášky, jež používáme. Ve všem má Zdeněk Svěrák prsty. Navíc je to kouzelně uzavřený kruh, neboť autor ve své skromnosti čerpá látku opět jen z našich životů a z nás, co žijeme „po svěrákovsku“. Díky tomu dokážeme v povídkách reflektovat sami sebe.

A tak se Svěrák přidává k X, Y, Z a dalším českým povídkářům, kteří sbírají výstřižky lidských životů. Udělejte si jako já svěrákovský víkend. V sobotu Povídky a v neděli Nové povídky. Stačí zapomenout na vše, o čem si myslíte, že musíte udělat. Povídky vám promítnou vaše osudy, které jste už možná pozapomněli. Uvidíte, že je to jedinečný koktejl vhodný jak k osvěžení na plovárně, tak k zahřátí u krbu, do dlouhých zimních večerů pod dekou. Tato klišé přirovnání jsem použil záměrně, neboť podobně jako Svěrákovy povídky a my… je to tak hloupé, že by to jinak ani být nemohlo. V dobrém.

Lukáš Vlasák

Svěrák, Zdeněk: Nové povídky. Praha: Fragment, 2011. 120 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.