„Papoušku, vstávej,“ budí mě každé ráno Bob. Protáhnu si křídla a obhlédnu svou klec a její okolí. Chovatel mě brzy vyšle na další cestu. Těším se. Při cestování se rád kochám výhledem. Mám rád ubíhající krajinu za oknem. Fascinuje mě její jednotná černá barva. Já mám peří barevné. Když mě černá začne nudit, sleduji osudy jednotlivých červených, žlutých či zelených kabelů. Plazí se po zdech a občas se propletou. Ve světlých momentech se jízda zpomalí a já mám šanci pozorovat život exotů za sklem. Chovatelé je vyhání z poklidných klecí. Ke mně. Tak sedíme spolu a nenápadně ale zvědavě se pozorujeme. Nemluvíme, a když se na sebe usmějeme, uhýbáme pohledem. Jednou dvakrát za cestu zažijeme úlet. Denní světlo tam, kde bývá kabelová tma. Musíme přehodnotit svou stávající situaci a měníme orientaci. Avšak někteří z nás jsou již ke změnám apatičtí. Pak se přiblíží zdánlivý konec mé cesty. Muzeum. Tam mě naplní pilinami. „Vítej, můj synu,“ říká Zubák, po jehož jazyku sjíždím hlouběji a hlouběji...

Při cestování se rád kochám výhledem. Fascinují mě červené, žluté a zelené dlaždice za oknem. Na Jamajku vzpomínám rád. Na teplé moře a střílení šerifů. Tam jsem se, ještě jako ptáče, potkal s Chovatelem. Odvedl si mě. Dělám mu radost. Zase jsem to zvládl až do cíle. Zubák zvrací a blíží se klec. Jsem venku! Když za mnou konečně zaklapnou drátěná dvířka, s úlevou se zastřiženými křídly dotýkám svých oblíbených předmětů – bidýlka a krmítka. Jsem unavený. Během cesty jsem spatřil spoustu plakátů. Visely ve světlých momentech za okny, také Zubák mi jich pár ukázal. Na všech byl stejný nápis: Osudem papoucha je změnit svůj osud. S touto myšlenkou můžu usnout a být šťastný. Kabelová tma. „Papoušku, vstávej.“

Lukáš Vlasák

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.