Souostroví Gulag, rozsáhlé dílo jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv. lágrové literatury Alexandra Solženicyna, vychází česky podruhé po deseti letech a je prvním kompletním vydáním, doplněným o některé chybějící pasáže a zahrnujícím všechna autorova dodatečná upřesnění a doplňky, tak jak kniha vyšla podruhé v Paříži v roce 1989.

Dalo by se spekulovat o tom, proč kniha vyšla právě teď, nebo lépe řečeno, proč bychom ji měli číst právě teď. Její autor zemřel před třemi lety v nedožitých devadesáti letech a přes jistou kontroverzi, kterou se mu v posledních letech podařilo vyvolat, si vydání knihy určitě zaslouží. Před dvaadvaceti lety postupně ve východním bloku došlo k (sametovým) revolucím, a tak se nabízí jako důvod k četbě ochrana mladé generace před případným opakováním. Není myslím třeba dodávat, že ti, kteří by to potřebovali, by knihu pravděpodobně nikdy nevzali do rukou.

Nepředpokládám, že by tolik lidí třídílnou knihu skutečně celou četlo, ale všichni tušíme, o čem vypráví: Alexandr Solženicyn popisuje svou vlastní zkušenost se zatčením v roce 1945 na základě korespondence s přítelem, v níž vyjadřoval pochybnosti ohledně Stalinovy politiky, s výslechem, soudem a transportem do pracovního tábora a každodenním životem v lágru. Poslední část se odehrává již po Stalinově smrti a uvolnění režimu, ale resumé je takové, že systém se sice změnil co do počtu politických obětí, ale nikoli principiálně.

Kniha ovšem není pouhou autobiografií. Solženicyn ji psal v letech 1958–1968, během nichž, jak v doslovu píše, kniha nikdy neležela celá na stole. Přesto se mu podařilo shromáždit neuvěřitelné množství materiálu sestávající ze svědectví různých spoluvězňů, ale i nejrůznějších dopisů, novinových článků nebo utajovaných vládních dokumentů.

Vzhledem k naléhavému a zcela záměrně zaujatému vypravěčově stylu však není možné dílo označit ani za faktografickou literaturu, navzdory tomu, že bývá jako literatura faktu hodnoceno a kritizováno (například pro údajně přehnané počty obětí). Nadto má kniha podtitul Pokus o umělecké pojednání a asi i právě proto, že tato charakteristika vyznívá v kontextu knihy – patrně zcela záměrně – poněkud ironicky, nesmíme ji jen tak vyloučit. Sama bych nazvala knihu nejspíše mozaikou nebo koláží všech možných pohledů na stalinskou vládu od historického, přes literárně umělecký, sociologický, politologický až po psychologickou sondu do myslí jednotlivých článků systému – tedy jak obětí, tak strůjců režimu.

Pro ne zcela obeznámeného čtenáře je kniha šokující... nebo alespoň jejích prvních sto stran. Solženicyn podal brilantní výkon zvláště v první kapitole, která na čtenáře zaútočí hned ze dvou příčin: Jednak je první a jednak pojednává o bezdůvodném zatčení, jež mohlo potkat každého obyvatele Sovětského svazu, a tak se čtenář cítí nepříjemně zasažen: i jemu by se to mohlo stát. Ptá se s vypravěčem: „Já?? A za co?“

Není však reálné udržet tuto naléhavost a spád na rozsahu 1700 stran. I přes to, že text se postupně kompozičně poněkud rozpadá v duchu mozaikovitého psaní, zůstává nebývalým svědectvím o své době a vytrvalosti jeho autora.

Dílo bychom měli číst, pokud žasneme nad Zamjatinovými, Orwellovými a Kafkovými antiutopiemi a chceme vidět, jak takový „experiment“ dopadl v praxi. A pokud si chceme nechat vynadat:

„Zatímco jste se vy pro své potěšení doma v teple zaobírali tajemstvím atomového jádra, studovali vliv Heideggera na Sartra, sbírali Picassovy reprodukce, cestovali v pohodlných vlakových kupé do lázní nebo dostavovali u Moskvy chaty – jezdily neustále po ulicích sem a tam vězeňské vozy a tajní zvonili u dveří.“

Markéta Jakešová

Solženicyn, Alexandr: Souostroví Gulag. Překlad: L. Dušková a kol. Praha: Academia 2011. 1688 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.