Podívejme se blíže na charakteristické rysy Plíhalovy tvorby. Jedním z nejnápadnějších rysů jeho textů jsou nápadité rýmy. Autor k sobě v rýmech s oblibou pojí slova z různých stylových rovin, spojuje tvary spisovné a nespisovné či slova domácí a cizí. Slova knižní se ocitají v těsné blízkosti výrazů velmi jadrných. Tyto kontrasty známe už od jednoho staršího českého písničkáře – používal je s oblibou i Karel Kryl. V jeho tvorbě měl však takový střet stylů jiný účel. Zatímco u Plíhala bývá takové směšování motivováno většinou poeticky, umělecky, v textech Krylových slouží na prvním místě jako prostředek vyjádření nesouhlasu s politickým a společenským děním. Co je však oběma autorům společné, je obliba jazykové hry. U obou Karlů je vidět, jak češtinu znají, ovládají a umějí s ní pracovat. Už jenom název jedné z Krylových písní: Čardám, čardáš, čardáme…

Zapátráme-li po jazykové hře ještě hlouběji v historii, objevíme další inspirační zdroj – poetismus 20. let. S poetistickými básníky sdílí Plíhal oblíbenou tvůrčí „hru na asociace“ i třeba téma cizokrajné zvířeny, (písně Nosorožec, Vánoční a Amnestie aj.) či důležitý motiv cestování po exotických krajích. V jeho repertoáru se dokonce najde jedna zhudebněná báseň Seifertova (Vánoční píseň) a jedna Nezvalova (Píseň).

Ve folkové písni obecně je důležitá osobnost autora. To je umocněno tím, že autoři své písně často sami skládají, hrají i zpívají. Zvláště za totality hodnotili posluchači nejen uměleckou úroveň textu, ale i „autentičnost“ projevu. Velkou roli hrála i aktuální neopakovatelná atmosféra spojená s živou produkcí, vzhled, intonace, vystupování a doprovodný komentář jednotlivých folkařů. Folková tvorba byla touto interakcí s publikem samozřejmě zpětně ovlivněna. Tento vliv je patrný i na textech K. Plíhala, a to přiblížením se stylu hovorové řeči, častým použitím ich-formy, reprodukovanými dialogy a také reflektováním samotného procesu tvorby („To už máš, Plíhale, z pití!“ – z písně Květina).

Řada autorů považuje Plíhalovy texty, ve srovnání s texty jiných folkových písničkářů, za apolitické. Je pravda, že pokud srovnáváme jeho písně s ostatními písničkáři, aktivními před revolucí (Hutka, Kryl, Třešňák, …), může to tak na první pohled vypadat. Při posuzování společenské a politické naléhavosti písní však musíme vzít v úvahu rozdílné podmínky tvorby každého z autorů a respektovat způsob jejich poetiky. Nesmíme se nechat strhnout hravostí textů a hodnotit podle hesla „čím jednodušší tvar, civilnější projev a údernější slova, tím politicky aktivnější písničkář“. Leckdy totiž platí, že harmonické zaobalení dobře mířenou narážku tím více zdůrazní.

Karel Plíhal a Jaromír Nohavica jsou jediní folkaři, kteří zůstali v oblibě i dvacet let po revoluci. Je to dáno nejen jejich nesporným textařským talentem, ale i vnějšími podmínkami. Svou roli hraje i fakt, že oba patří k nejmladší folkové „ještě totalitní" generaci. Umělecká hodnota a nadčasovost textů Karla Plíhala je nepopiratelná a je spolu s jeho výraznou osobní stylizací a specifickým humorem důvodem stálé obliby jeho textů. Ona nadčasová rovina písní neodezněla se změnou společenských poměrů, která smetla spoustu textů, jež hovořily pouze o věcech aktuálních (jakkoli to bylo ve své době důležité, ba klíčové!), ale dala Plíhalovým písním možnost nabývat nového smyslu v každé další době.

A na závěr básnička…

Astronomická

Pozoruju telescopem,

jedno krásný tele

s copem…

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.