První písnička, kterou jsem od vás slyšel, byla „Lidé z malých vesniček a měst“. Do které z těchto kategorií byste se zařadil vy, a jak vzpomínáte na kraj a čas svého dětství?

Čím dál víc jednoznačně na vesničku. Maloměsty a městy jsem si prošel, a kdybych v nich zůstal, asi bych se upil a ufetoval. V kraji svého dětství bydlím v podstatě pořád a sebe jako dítě si pamatuji jakožto snaživého chytrého bůčka, který má od maminky zakázáno se prát.

Jak chápete, pojímáte kytaru? Jako pouhý doprovodný nástroj nebo jako sólový nástroj, na kterém se vyřádíte, předvádíte? Cvičíte kytarovou techniku, popř. jak často?

Na kytaru už necvičím skoro vůbec, ačkoliv bych měl. Jsem pohodlný a šetřím si šlachy.

Jelikož hraju zpravidla sám, musím hrát většinou kila a občas nějakou vyhrávku či riff. Sóla mi nikdy nešla, nechápu, jak to ti hoši mohou stihnout a koordinovat obě ruce, neumím to.

Jaký byl váš nejlepší a nejhorší koncert, na který si vzpomínáte?

Můj kamarád a bývalý manažer v jedné osobě mi říkal, že někdy zažil takovou atmosféru, že je kolem mě na pódiu jakoby taková aura a všechno se děje tak nějak samo. To jsou nejlepší koncerty. Na špatné nerad vzpomínám, ale když už jsme u toho, většinou jde o alkohol či špatné technické podmínky. V Ústí mi pořadatel přinesl head-set od mobilu a chtěl, abych na to zpíval. Když jsem to odmítl, zklamaně se na mě podíval a smutně řekl: „Já myslel, že jsi pankáč.“ V Berouně zas místo zvukaře byl jenom vyjetej dj, kterej se mi snažil nazvučit kytaru a zpěv přes mikrofony skrz jeho dvoušavlový djský pultík. Kupodivu to houkalo. Po hodině marného snažení nožem demonstrativně přeřízl kabel a dvěma prsty smotal měď drátků k sobě. Zapraskalo to a přestalo jít úplně. Celý koncert jsem s dvouhodinovým zpožděním odzpíval na stojáka s mikem v ruce a klávesistou za zády. Půlku věcí jsme si vymysleli na místě. Lidé kupodivu vydupali přídavek, takže se to vlastně v dobré obrátilo. V Úvalech jsem na festivalu vylezl na pódium zcela navátý a celý koncert nadával lidem. Vrcholem večera se stalo rozebírání rozdílu mezi píčou Báry Zemanové a Anety Langerové. To nebylo dobré vystoupení.

Proč na vystoupeních urážíte své diváky?

Protože jsem opilec a trpím nedostatkem sebevědomí, což se snažím zakrýt verbální agresí.

Jak jste pracoval (pracujete) na svém hlasovém projevu?

Neustále si zpívám, broukám a vydávám hubou různé zvuky. Nejlíp se to rozléhá v tunelu pod dálnicí, když jdu venčit psy.

Někdy používáte prvky beat-boxu. Jak jste se tuto techniku učil?

Tak teď by se mi beat-boxeři vysmáli, já spíš napodobuju zvuk klasických bicích. Je to tím, že mi v jednočlenné kapele chybí. Když jsme měli v kapele bubeníka, nedělal jsem to.

Máte nějaký kuriózní, absurdní zážitek z vašeho písničkářského života, ježdění po koncertech?

Nějakou veselou příhodu z natáčení, pikošku? Ale jo, jednou za mnou přišla po koncertě holka, byla to fanynka, a s naléhavou výčitkou mne obvinila, skoro u toho plakala: „Vždyť ty mluvíš úplně normálně! Tak proč u toho zpívání tak šišláš??!!“ Odpověděl jsem jí, že mě to prostě baví, jelikož nemám žádnou vrozenou vadu řeči.

Je písničkářství vaše současné zaměstnání na plný úvazek? Co na něm máte nejraději a jaké povolání jste vykonával dříve?

Dříve jsem byl učitelem angličtiny a manažerem v Baumaxu. Na volné noze jsem šestým rokem. Nejvíce mne na tomto povolání baví to volno.

Když skládáte, potřebujete nějakou speciální atmosféru, stav okolí nebo vaší mysli?

Nejlepší je kocovina, střední stadium opilosti, kdy rozšířené mozkové závity ještě reagují na světlo, anebo rytmická manuální práce či chůze krajinou. Supr je tma a noční ticho.

Popište nám, prosím, práci ve studiu. Jak vznikají vaše alba?

Do studia chodím připraven, a co budu nahrávat, si rozmýšlím dlouho dopředu, aby celek alespoň trochu držel pohromadě. Ve studiu jde spíše už o zábavu a vzrušení.

Nechápu umělce, kteří říkají, jak ve studiu dřou a jak tam dávají věci dohromady a vymýšlejí nápady! Vždyť to je taková dementní místnost, studio! A kdo jim na to dává peníze, maminka??

Posloucháte někdy svá starší alba?

A to by mě zajímalo, jak to mají ostatní. Většina lidí totiž říká, že to nahraje a pak už to nemůže poslouchat. Já poslouchám těsně po vydání album třeba měsíc. Pak to nechám být a jednou dvakrát do roka si sjedu z cédéček věci, které stále ještě hraju naživo, abych měl srovnání, kam jsem se od té doby posunul hlasově, rytmicky, tempem, prostě feelingem, a jestli to má ještě smysl hrát a kudy jít dál. Nemyslím si, že jde o onanii, a když už, spíš si ujíždím na výkonech spoluhráčů.

A teď konkrétně k vaší tvorbě: Co znamená hláška „já koxim“ z alba „A ten Clintn, on mi hýkal“?

Jde o zkomoleninu Havlova dovětku „jaksi, že?!“, jímž jde univerzálně uzavřít nedokončená myšlenka nebo věta. To jeho tápání a relativizování se mi líbí. Různě jsem tu hlášku komolil, takže pak to bylo „jakosi, že“, „jakosi, bže“, „jakosi, mže“… no a když jsme si jednou šňupli a přišlo na toto téma, výsledek byl nasnadě.

Co byste řekl Billu Clintonovi, kdybyste se s ním setkal?

Zeptal bych se ho, jestli se také podílel na ďábelském plánu řízené demolice Dvojčat, nebo jestli o tom jenom věděl.

Přišla na toto album nějaká reakce z „pravdoláskařských“ kruhů?

Kupodivu žádná! Jeden můj kamarád se Havlovi snažil cd doručit, myslím, že došlo i k předávce, ale k feedbacku nedošlo, jaksi, že… moment. Před pár lety na Střeleckém ostrově při vystoupení v rámci Oslav Prahy jsem si dělal z Havla prdel na pódiu a po koncertě mne verbálně, se snahou o fyzický kontakt, osočil bývalý člen jeho ochranky, že Havlovi nesahám ani po kotníky a že ho uznávají takoví lidé jako Clinton nebo Bush! Tak jsem se ho zeptal: „A to je dobře, nebo špatně?“

V písničce „Špulka a já“ zpíváte o bezduchých seriálech. Jaký je váš vztah k tomuto „žánru“? Máte v současnosti nějaké oblíbené seriály?

Nemám, nekoukám, televizi už pět let nevedu, zdířky jsem zasádroval. Teď jsem byl u sousedů na večeři a dávali Četnické humoresky. To se jim povidlo!

Iron Maiden na chleba. Co vy a metal?

Styl či žánr je mi jedno, musí to mít koule.

Daniel Landa chystá další megalomanské turné. Budete si zase „stěžovat Indře Vostrý“?

Viděl jsem k tomu v metru plakát - vozová hradba - já myslím, že bude mít natřískáno.

Hlavně aby nedostali natřískáno nevinní!

Jaký je váš názor na „situaci Šluknovského výběžku?“

Situace Šluknovského výběžku, to je hezké slovní spojení. Hovno pod ubrusem nám začíná prosakovat. Žel, vládnoucí garnitura je většinově poskládaná ze slabochů, kteří nedokážou prosadit jasné zákony, jež by oddělovaly barvu pleti od podstaty trestného činu. Člověk by měl být posuzován a souzen podle činů, ne podle keců a barvy pleti.

Ukradl jsi toto, zneužíváš toto, napadl jsi tohoto člověka, následuje trest. Kolikrát jsi byl v solárku a jak jsi voháklej, to je přeci, kurva, jedno!

Písně „Maroko“ či „Nonšalantní Bonvián“ evokují atmosféru dovolených v zahraničí. Máte tento způsob odpočinku rád? A jak odpočíváte v Čechách?

Odpočívám v Čechách i v zahraničí. Tím myslím hlavně Moravu, pochopitelně.

Můžete nějak srovnat hrátky s češtinou a angličtinou? V jakém jazyce se vám píše lépe?

Má slovní zásoba a vyjadřovací prostředky v angličtině jsou omezené. Proto se nesnažím znít anglicky, ale schovávám se za zhulence deklamujícího dementní massa bob englisha své přízemní myšlenky.

Proč v písničce „Žestoka Pića“ štěká pes?

Tak, přicházejí na řadu odlehčené otázky, něco na rozptýlení, klípky ze zákulisí. To už asi bude brzy konec rozhovoru… Za oknem studia se zjevil bubeník z OTK a Bára, která do té doby klidně ležela na kabelech, jej uviděla. Tak jí Ondra nahrál a nastříhal.

Psům jste věnoval dokonce i své první album. Jací jsou vaši psi a co pro vás znamenají?

Znamenají pro mě hodně moc, dokonce víc než rodina. Oni mi totiž vždycky rozumějí a navíc pes může žít s jakýmkoliv idiotem a ještě mu bude vděčný!!! Ale teď vážně, nemám psy rád! Nemám rád ani lidi. Mám rád kočky, ale mám alergii na jejich srst. Tak mám aspoň rodinu a psy.

Vím, že se necítíte dobře mezi „liščími ohony“ a preferujete rockovější publikum. Přesto, najde se ve folkařských kruzích někdo, koho si rád poslechnete, kdo vás případně inspiruje? Pokud ne, koho si ceníte jako umělce u nás a ve světě?

U nás např. Nohavici, Plíhala, Redla, Pastrňáka.

Celkově si cením zpěváků, kteří mají vyzrálé nosovky. Svědčí to o jejich dobrém vztahu ke svému dealerovi.

Jak vidíte svou písničkářskou budoucnost? Věříte, že „the täborääk sonxx will never die“?

Tak to už musí být opravdu, ale opravdu poslední otázka. Je to tak?

Lukáš Vlasák

Xavier Baumaxa

Severočeský písničkář, který se na svých stránkách prezentuje jako „buránek regionálního charakteru, co své písně skládá v kuchyni, v autě a na záchodě, který je však propojen s koupelnou, takže je to sporné“. V 11 letech přihlášen do LŠU na kytaru, následně prošel několika kapelami, vystupoval v básnické dvojici s Em Rudenkem. Nyní hraje většinou sám s akustickou kytarou, během koncertů recituje Rudenkovy básně, které se (podobně jako "básně Alfreda Strejčka ze sbírky Vomrdám ti prdel!“) objevují i na jeho albech. Na kontě má alba „FENKÁM“ (2003), „BURANISSIMO FORTE“ (2005), „RETROFUTRO“ (2007), „DESPERANTO“ (2009), „A TEN CLINTN, ON MI HÝKAL“ (EP 2009) a „COVERANTO“ (2010), která vydává vlastním nákladem. Spolupracoval s např. Evou Pilarovou či Václavem Zahradníkem. Na posledním albu Coveranto předělal své starší písně do nových aranží s využitím smyčcového seskupení Hněddé smyčce a přidal pár novinek, ve kterých hostují např. Dan Bárta, Matěj Ruppert, Ota Klempíř a Honza Homola. Jeho písně, ačkoliv se na první poslech mohou zdát „přízemní a pivní“, jsou plné aluzí na různá umělecká díla, filozofii apod. Mezi jeho nejznámější skladby patří „PAŽITKA“, která se stala velice oblíbenou u táboráků a která se skvěle hodí do naší současné podzimní atmosféry.

Ukázka textů Xaviera Baumaxy:

MUŽ, KTERÝ PROHRÁL

Můj život se potácí v troskách

já prohrál jsem v kartách i v kostkách

prohrál jsem na ruské ruletě

zahnaný do kouta, kulka si najde tě

života odžitou půlku, cvrnkám do kuliček v důlku

duhových jako sny, co jsem chtěl žít

teď tu jsou od bláta a já musím jít

za tátou, za dědou, za synem božím

nikdy jsem neměl čas uvěřit, prožít

zbývá jen okamžik nestřežen

ve kterém žíly si přeřežem

a v něm vznáší se nade mnou divný stín

a nemá vůbec v plánu, že zmizí

nosil jsi do jeslí bačkůrky

a lízal ze zábradlí mráz

a z kaštánků stavěl sis figurky

a z kamení a z bláta hráz

ještě teď vidím tě na kolenou

jak zkoušíš z potoka pít

měl z tebe vyrůst pořádnej chlap

ale tvá duše odmítá žít...

POŠUMAVÍ

Problémy odsouvám

Čím dál víc duchovně se posouvám

Města a lidé už mě nebaví

Odjíždím do Pošumaví

Hluboko v lese zvolním krok

Dvakrát až třikrát je tu delší rok

Spát pod širým nebem je mnohem krásnější

Ale to pro tebe není žádné tajemství

Lidé se městnají do velkých měst

Klíšťaty navzájem však na svou pěst

Já si tu na samotě prodlužuji dech

Ale klidně by to mohlo být i v Beskydech

Mraky se plouží, slunce zachází

Družice krouží a mně dochází

Že chci jen s Tebou být a se psy chodit ven

To byl zase smysluplný den...

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.