Samotný příběh přitom zas tak závratný není. Více jak polovinu knihy autor věnoval popisu strádání hlavního hrdiny Lkkddldd (mezi přáteli Lkd) v běžném životě obyčejných lidí, jak na něj doléhá každodenní realita, jak se vypořádává s navazováním vztahů apod. Hned zkraje příběhu se hrdina setkává se svou femme fatale Dkdkdlddo, a to za poměrně kuriózních okolností („Dkdkdlddo aa ak q e ri dd sshshsbxnz aakaa krr ddk...“). Stejně vzápětí jako Dkdkdlddo se na scéně objeví další důležité postavy první části knihy Jddkks, Kkdlsor (ten je do Jddkks platonicky zamilován, což autor vyjadřuje zdařilými slovními složeninami typu „zortveeorplshknamakeerplwtoeeitrknsmsk“) a konečně rebel Kssk:K.

Smyslem jejich bytí ve fikčním světě autora není nic jiného, než dokázat, že současná mladá společnost naráží nejen na nepochopení ze stran autorit, ale i z médií a zejména tedy literatury. Autor doslova píše: „... rrutý šekeleí kkeehžčtrrfdvd cbcn jf fk sls si oror tttý alak iet eye...“ Nutně nás pak musí napadnout otázka, zda-li „peeytr rtererwdwr eevc dtd ryu hf“, kterou si ostatně sám autor klade. Odpověď přichází až ke konci knihy.

Poválečný literární svět se dostává do symbolické roviny zpovědi („...trhu fgfbnv vm aklaoaortry Drdy uaia...“ a o kus dál dokonce: „Hsusistrrb vnvh y qpqoq watt Drdy...“), hrdinové mizí v propadlišti jazyka, aniž by jejich osudy došly jasného rozuzlení. I zde je tedy vidět původní autorův záměr položit obyčejné lidi do toku mýtu, který se pokouší trochu neuměle navodit. Takoví hrdinové ani nemohou mít právo na katarzi, neboť, jak sám autor celkem výstižně říká, „krdy čáčkčičí kaksos“. K tomu myslím netřeba komentáře. Na rovině mýtu se Palla ostatně pohybuje napříč celým textem. Je vidět jeho ostentativní snaha přetvořit (tedy zliterárnit) známé mýty a dosáhnout tak jisté jednoty s prapředky psaného slova (např. známý mýtus o calocagathii, kterou nepříliš jemně vsazuje do současného fotbalového světa: „…wuwi qqiqu wwr scd UEFA ryut zscv fhfju tiyoyk…“ s nutkavou potřebou implementovat ji stejně tak i do sociálně odlišné roviny firemního sportu: „Kakajaya bn ccjjdj ddytrřrž ČSFS dvdbg cnmv vjjh noho…“)

Ač příběh celkem lokálního významu, přesto kniha může nabýt hodnoty nadnárodního kulturního počinu. Její potenciál se skrývá ve fatalizaci autora. Je zajímavé sledovat, jak se proměňuje literární diskurs od totálního autora (každý chce být autor a každý má možnost se jím stát) až po odstranění autora jako přebytečnou entitu triády končící: – text – čtenář. Když se však do tohoto problému podíváme hlouběji, zjistíme, že pokud by podobný počin vyšel pod hlavičkou Michala Viewegha, Ivana Wernische nebo Violy Fischerové, vždy se nabídne otázka, proč zrovna on/a a takový text. A pokud by se jméno autora zcela vynechalo, text by se nutně rozpadl, neboť autor je zárukou, že jde skutečně o text, tedy něco utkaného, utvořeného. Pokud se tedy shodneme na potřebě autora, co pak zbývá? Nesmyslný text, jejž jsem se pokusil noeticky interpretovat výše? Sto šedesát stran zbytečně popsaného papíru jako plivnutí do tváře všem ekologům, ekonomům a jiným fanatikům? Manýra bláznivého stárnoucího androše?

A nebo promyšlený umělecký akt; performance, jež si za cíl klade vyřvat do světa, jaké všechny hovadiny se dnes považují za knihy, kdo všechno se považuje za spisovatele a kolik je v jejich knihách papíru popsaného mnohem zbytečněji než v Pallou extaticky znásilněné klávesnici qwerty. Pokud je tomu takto, pak klobouk dolů nejen Pallovi, ale hlavně Martinu Reinerovi (odpovědný redaktor) za odvahu a Tiskárnám Havlíčkův Brod, že se nezcvokly a knihu dotiskly. A jak vše vlastně nakonec dopadne? Snad to nebude spoiler, když prozradím konec: „…Mk anaj avbvzvvd dmnalk epeoeů klf fůjúf lkjiob.“

Dominik Melichar

Palla, Marian: Njkpůúp kkléedc. Druhé město: Brno 2011. 160 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.