Jak už název napovídá, nejsou to texty, nad nimiž čtenář slzí smíchy. Jedno ucho se směje a druhé nepřestává kulit oči nad situacemi, do kterých se každý může dostat, aniž by si to uvědomil. Právě všednost a obyčejnost každodenního života dostává pohledem z vnějšku nový rozměr a v mnohých případech má silně absurdní charakter. Někdy nás donutí se zasmát, jindy spíše zamyslet.

Ve všech povídkách je nekompromisně v ústřední roli muž, přinejmenším si to alespoň myslí. Bývá vypravěčem, ale ne vždy hlavním hybatelem děje. Často se mu stává, že aniž by si to uvědomil, nemá všechno pevně v rukou, je v područí osudu nebo hůř ženy. To ona je tím ďáblem, občas něco skrývá, zahrává si, ale ve většině případů vše drží nad vodou, aniž by to muž vnímal.

Jak se odvíjí jednotlivé příběhy, vypravěč či ústřední postava, tedy muž, roste. Od prvních lásek se dostáváme přes neotřesitelné pubertální postoje až k otázkám, které s sebou nese stáří. Celý cyklus pak rámují dvě povídky, které mají několik prvků společných. První, S jedním uchem naveselo, je o klukovi chodícím do 8. B. Podléhá svodům nejkrásnější dívky školy Lucii Stránské, ale ona ho jen využije ke lsti proti svému otci. Poslední, Kvedlsmat, vypráví o tom samém klukovi, který je teď už muž, a po letech se s Lucií Stránskou dal dohromady, neklape jim to, ale společně zažijí poměrně absurdní situace na výletě v Norsku. Obě tyto povídky nás svádí, abychom v nich hledali autobiografické prvky.

S jedním uchem naveselo nejsou klasické humoristické povídky. Když už čtenářovi ukápne slza, je to spíše tím, že prostě nemůže uvěřit, že se to takhle může stát. Některé pointy jako by chtěly vyrazit člověku dech. Nejen čtenář, ale i samotné postavy většinou nechápou, že se to tak mohlo udát. Nejradikálnější v tomto směru je povídka Student okouzlený Márquezem, kdy hlavní postava, překvapivě mladý student, při tajné loupeži barev svého učitele načapá místní uklízečku, jak hltavě polyká syrová játra. Směšně představená je například osoba Gusty Fučíkové, která využívá svého postavení mediálně známé vdovy po Juliu Fučíkovi, aby ovládala všechny kolem sebe.

Typickým Šabachovým výrazovým prostředkem je nespisovný jazyk. V případě této knihy to podtrhuje ladění a tematiku příběhů a čtenáři to dává pocit, že jsou opravdu ze života, pouhá zobrazení skutečnosti. V takových případech na nás pak doslova kape ironie. Například v povídce Vánoce doktora Hrdličky, když se hlavní postava, aby mu neklouzaly nohy, šine po ulici s krabicemi na nohách a v řeznictví si v domnění, že se jedná o čínské maso, tedy delikatesu, koupí jičínské maso. Bohužel ale nespisovnost v mnoha případech přechází až k vulgaritě, což působí rušivě a bývá to naprosto zbytečné.

Při celkovém pohledu máme pocit velké nevyrovnanosti. Šabachovi někdy uniká pointa. Jakmile se dostane nakonec, máme tendenci říct: „A co jako? Co bude dál?“. V takových případech se jedná spíše o střípky, náhledy do skutečných životů. Jindy je ale zase naopak pointa natolik vyhraněná, že příliš vyčnívá a úplně zastíní dojem z celého děje.

Zatímco roste vypravěč, rostou i jeho příběhy. Jako by si Šabach postupně připravoval půdu pro nadnášení hlubších a důležitějších témat. Jako by si chtěl být jistý, že když jsme přežili začátek, pochopíme konec. Přesto ale je konec poslední povídky nedovysvětlený. Zůstává nejasný, stejně jako dojem z celé knížky.

Jana Hozová

Šabach, Petr: S jedním uchem naveselo. Praha: Paseka, Listen 2011. 157 stran

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.