|
Absurdní poezie všedního dneKousnutí od pikachu se hojí pekelně dlouhoLadislav Vitouš
Pikantní poldové od Tomáše Přidala Vás možná na zadek neposadí, ale nudit se u nich určitě nebudete. Když jsem se pustil do čtení této básnické sbírky, neválel jsem se sice smíchy, nicméně koutky se mi neustále křivily v potměšilém úsměvu. To trvalo až do chvíle, než jsem se zamyslel, co bych tak o knize řekl. Hlavou se mi honily myšlenky jako: O čem to je? O ničem? O absurditě světa? O ničem? O každodennosti? O ničem?
V Přidalových básních se střídá každodennost zvolna unikající do světa absurdnosti a fantastické obrazy básníkovy inspirace, které záhy padají na zem a válí se v prachu banálnosti. To z jeho poezie činí na jedné straně humorně nesmyslnou či děsivě expresivní koláž a na straně druhé podivně domácké a útulné počtení. Do toho přimíchává odkazy na populární kulturu a lidová klišé. Nesnaží se však jako řada jiných tato klišé zesměšnit a ironizovat, ale nechává je fungovat uvnitř svého absurdního světa, kam ostatně dokonale zapadají.
Ve spojitosti s Přidalem se často mluví o nekonvenčnosti a kontroverzi, ale pravda je taková, že se pomalu stává zavedeným autorem. A od té doby, co se jeho tvorby ujalo nakladatelství Petrov (později Druhé město), je to na knihách znát. Na první pohled například na kvalitnější vazbě. Hlavní je však pro čtenáře fakt, že jednoduché černobílé kresby jsou nahrazeny celostránkovými barevnými ilustracemi. Ty Přidalovi, který se vedle básnění věnuje i umění výtvarnému, vyloženě svědčí a každou báseň tak doplňuje humorný obrázek, který podtrhuje celkové ladění sbírky a nechává barvitěji vyniknout jednotlivé texty.
Ale abychom nepěli jen chválu. Oproti předchozím básnickým sbírkám roztrhává básník verše až k nesnesení a my pak čteme výkřiky typu: venčit / něco od / George Sandové. A navíc s absurditou všednosti je ten problém, že po nějaké době zvolna přechází v docela všední absurditu. Inu jak se říká: všeho s mírou.
Ladislav Vitouš
Přidal, Tomáš: Pikantní poldové. Brno: Druhé město 2011. 118 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011. (23. 10. 2011, 12:00, přidal uživatel ladislav.vitous)
Obrázky
Debata k článku |