Kolik odborníků či kritiků považuje kuchařku za umělecké dílo? A kolik z nás, čtenářů, by si ji zapsalo do svých seznamů četby? Běžně tam řadíme fejetony, humoristickou prózu, romány psané deníkovou formou nebo autorskou korespondenci, kolik zbývá místa pro tuto sbírku receptů? Kniha částečně odpovídá každé z těchto charakteristik, přesto se nejedná o Vašákovo typické dílo. Jeho tvorba se vždy pohybovala zejména na literárněvědné rovině, jemný protipól jí tvořily recenze a drobné novinové články. Nikdy se netajil zájmem o gastronomii, ten se projevil v jeho Poezii kuchyně aneb Recepty s příběhy (1990), kterou místy cituje i v Labužnických příbězích.

Celá kniha se nese v humorném až satirickém duchu. Pavel Vašák vypráví o životě, o problémech společnosti i o těch osobních. V drobných kapitolách je patrná ironie a nadsázka. Svým stylem a smyslem pro humor pobaví každého, nejen zkušené šéfkuchaře. Kde jinde máte možnost dočíst se, že dobu po druhé světové válce lze rozdělit na fázi francouzských brambor, které v 50. letech vystřídalo bulharské lečo. V 60. letech vládnul ruský boršč, svého období se dočkal i hamburger, made in USA, a také sojová omáčka.

Náročnějšího ducha kromě vtipných příběhů zaujme i historický kontext nebo odkazy na jiné spisovatele. Začít se dá už od názvu, mistr Savarin byl jedním z nejznámějších francouzských gastronomů. Epizoda Mrtvé milenky dech lehce zavání Máchou a Balada o očích husích zase Wolkerem, použil i verše Erbena a Biebla.

Jsou to takové malé dějiny života a světa odehrávající se v kuchyni.

Darina Jíchová

Vašák, Pavel: Labužnické příběhy aneb učeň mistra Savarina. Praha: Ilsa 2010. 184 stran.

Pavel Vašák: Labužnické příběhy aneb učeň mistra Savarina (zvětšit)