Občas se zdá, jako bychom žili v době, v níž je nutné všechno sdílet. Ale musíme své dojmy a pocity sdílet nutně s lidmi, které známe? Do kina chodívám ráda sama a hlavně v těch menších, kde nejsou číslovaná sedadla, mě baví škatulata, která se odehrávají před promítáním právě kvůli tomu, aby se sextáni mohli muchlovat. Tahle hra je stejná v pražském Světozoru i berlínském Fridrichshainu. Ze stěn tamního malinkého kina v zadním sále kavárny by se ještě teď, po zákazu kouření, dal loupat dehet.

V létě je ale stejně hezčí jít do letního kina, a tak občas vyrážím na Rosenthaler Platz. Malinké kino pro asi 20 lidí je vtěsnáno na dvůr jednoho vnitrobloku. Tady jsem poprvé viděla Nebe nad Berlínem a doteď si nemohu vzpomenout, jestli jsem tam byla sama či s přítelem. Prostor kina je zkrátka natolik intimní, že vás lapí mezi své čtyři stěny porostlé břečťanem, nad hlavou máte jen hvězdné nebe (anebo deštník). Tulíte se k některé ze stěn, v ruce cigaretu a lahev s limonádou… Ten prostor dýchá, náladu filmu sdílíte s ostatními, aniž byste mluvili.

A když už je té alternatívy trochu moc, vydám se do letního kina v Berlíně - Kreuzbergu. Před tamním zámečkem si koupím pivo a z plážového lehátka koukám na nějakou komerční kravinu.

V Praze je spousta krásných malých kin, ale chybí mi tu malá letní kina. Třeba na zahrádkách, ve dvorech staroměstských domů, na pražských náměstích… Chci cítit vítr ve vlasech, sousedovu dýmku a nad hlavou mít jenom nebe. Je to patos, nebo jen touha po spojení různých elementů, které k sobě snad patří? Třeba se jednou na Národním divadle budou promítat filmy…

Eva Marková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV