Kdo Holoubkovu tvorbu nezná, ten si bude k až odpudivě růžové knize jen těžko hledat cestu. Tedy pokud si nelibuje v brakové literatuře. Autor si čtenářovu důvěru nezíská ani první povídkou Jak jsem se neoženil s cizinkou, která působí jako umně zpracovaný a místy i vtipný záznam v deníčku stárnoucího manžela-nevěrníka. Postupně ale čtenář Holoubkovu způsobu psaní přichází na chuť.

Děj je pouze jednou z rovin každé povídky. Jaroslav Holoubek je doktorem filozofie a z jeho povídek je to cítit. Úvahy nejen o tom, jak moc se někdy plácáme ve vlastních životech či jak se mění naše společenské postavení v závislosti na dějích, které mnohdy nejsme s to ovlivnit, jsou někdy včleněny do textu pomocí jedné, dvou vět. Je-li povídka psaná v ich-formě, pronese je většinou vypravěč, pokud je psaná er-formou, objevují se mnohdy v přímé řeči jedné z postav. Některé povídky jsou členěny na jakési podkapitoly, které dohromady skládají mozaiku celé povídky: určité kamínky mozaiky jsou filozofickými úvahami, jiné líčí vlastní děj, další jsou epizodickým dovysvětlením toho, o čem se píše. Holoubek tak k sobě skládá obrazy zdánlivě nespojitelné až surrealistické.

Některé povídky působí jako umně vyfabulované deníkové záznamy, často se v nich objevují jména osob pohybujících se na české kulturní scéně (Eugen Brikcius, Petr Šabach, Jiří Žáček) anebo míst, která jsou přinejmenším Pražanům dobře známá. Příběhy absurdní až tragické vypravuje Holoubek se zvláštní lehkostí a vtipem, jejich skutečný význam se tak skrývá spíše mezi řádky. Čtete a jste nuceni vnímat příběh a obrazy, které jste si nikdy nechtěli ani představit. A přitom jsou tak běžné! Například:

Dospělí muži, tátové od rodin, nezůstanou u pomyslného jednoho piva, a vyrážejí na tah po pražských hospodách, aby nakonec skončili v jednom staroměstském bytě, kde hlavního aktéra povídky svádí jemu neznámá žena. On podléhá, ona mu nedá. Nad ránem potká cestou domů svou ženu odcházející od milence a společně se vydávají sehnat taxíka. O tom, že Michaela měla být ten večer na pravidelné hodině zpěvu, napadne ani slovo.

Vypravěčkou jiné povídky je Jiřinka. Žebračka, která chtěla být za mlada herečkou, bydlí v malém přízemním bytě s invalidou Vojtíškem. Uvažuje nad svým životem, ale také nad životním stylem konzumní společnosti. Přemýšlí o svém soužití s Vojtíškem, o jeho zdánlivě marném životě, čteme i o jejich neobratné (anebo naopak naprosto normální?) souloži.

Do třetice zmiňme příběh o poměru učitele tvůrčího psaní a jeho studentky, v němž je mimo jiné tematizován vztah mezi autorem jako psychofyzickou bytostí a autorem coby lyrickým subjektem („Byl jsem méně vášnivý, než jsi čekala? Než jsi vyčetla z mých knih?"). Ona je výrazně mladší než on, vzájemně se svádějí, ubližují si, ale celý jejich souboj je vlastně skrytý, pro běžného pozorovatele neodhalitelný. A my jako čtenáři jsme tak svědky něčeho, co obvykle nemůžeme vidět.

Holubkovy povídky o různých formách lásky, v nichž slova jako šukání a kunda jsou pouhým odrazem všedního života, vlastně jen vypovídají o absurdnosti a křehkosti lidských osudů. Jsou to až surrealistické příběhy, které ukazují, že každý z nás má nějaké to tajemství a že nic nemusí být takové, jaké se to jeví. Jindy znepokojivá sdělení („Žije s někým jiným, ale spí se mnou") působí u Holoubka naprosto samozřejmě. Sex a vše s ním spojené není tematizován ve všech povídkách, najdeme zde třeba grotesku o tom, jak byla v Praze uvítána delegace z Evropské unie, anebo o zabijačce. Mezi řádky však pořád čteme, že ne vše je takové, jak si myslíme.

Eva Marková

Holoubek, Jaroslav: Žárlivá postel. Praha: Knižní klub 2009. 256 stran.