Skupina Cinema Royal o sobě dala poprvé vědět v květnu loňského roku, tenkrát zavedla své diváky do budovy, kde sídlívalo Rudé právo, a promítla jim film Bony a klid. Úspěch prvního setkání připravil půdu pro ta další. Přestože se v Praze i v jiných městech najde spousta kin, kde se jednou za čas promítají staré filmy a některé filmové festivaly jim dokonce věnují celé sekce, získala si tato událost mnoho příznivců.

Čím je tedy Cinema Royal zvláštní? Kde a kdy se divák dozví, co se promítá a na jakém místě? V době moderní techniky má i Cinema Royal vlastní internetové stránky a facebookový profil. Pak už stačí jen sledovat mailovou schránku. Celý večer má několik rysů, které mu vdechli pořadatelé. Za první charakteristiku bych považovala tematičnost, zahrnující drobné narážky či stylizovaný jazyk, který je užíván na pozvánkách. Dalším typickým znakem je moment překvapení, účastníci neví, jaký film je čeká, a dokonce ani netuší, jaké místo se stane jejich kinosálem. Pořadatelé pouze stanoví datum, čas a místo, kam si přijdou pro zájemce o tento nevšední zážitek. I lokalita srazu je pečlivě vybrána tak, aby ladila s tématem večera, bývá to většinou přímo v centru pražského života. Tedy na místě, kde může Cinema Royal vzbudit všeobecný rozruch a kde se jí dostane zasloužené pozornosti.

V pořadí již čtvrtá seance, pořádaná těmito filmovými nadšenci, se uskutečnila o prvním dubnovém víkendu. Pozvánky, emaily i vstupenky promlouvaly vznešeným jazykem vyšší společnosti. Dress code si žádal večerní róbu pro dámy a smoking nebo alespoň oblek pro pány. Odvážlivci, kteří se rozhodli vydat na tajuplnou filmovou pouť, si mohli vybrat ze tří časových termínů promítání. K zakoupenému lístku každý obdržel zdobenou škrabošku, další dílek do spletité mozaiky, který mohl leccos napovědět.

Jako místo setkání byla vybrána nejvyšší pražská kašna, ta Krannerova. V domluvenou hodinu se prostor kolem památky začal hemžit lidmi v maskách, dlouhých pláštích a šatech. Na trávníku kolem kašny tančila balerína, davem procházel ruský básník Sergej Jesenin a hlavní průvodce večera svými slovy oslavoval lásku a jiné životní strasti. Skupina Cinema Royal předvedla spoustu krátkých scénických úryvků, posledních drobných nápověd. Pak už nezbývalo než odvést přítomné do připraveného sálu.

Událost Svět u nohou patřila romanci, patřila Fantomu opery. A kde jinde je lepší zhlédnout tento film než v útrobách Národního divadla? Zástup diváků putoval uličkami Starého Města až na hranici toho Nového, až k divadlu. Skrze divadelní garáže jsme byli odvedeni až do druhého suterénu Národního divadla, kde se skladují nepoužívané rekvizity. Ani tento sestup se neobešel bez tematických pokynů, řídili jsme se stejnými pravidly jako hrdinové filmu.

Lidé ze Cinema Royal si poradili i se stísněností a nízkým stropem místnosti, postavili zády k sobě dvě menší hlediště, každé s vlastním plátnem. Kdo čekal moderní hudební zpracování Fantoma opery, nedočkal se. Byla promítána němá verze z roku 1925 doplněná o alternativní hudbu, místy psychedelickou jindy komickou. Nicméně nebyla by to alternativní Cinema Royal, kdyby si pořadatelé nepohráli i se samotným filmem. Vybrané pasáže byly 1,5 x rychlejší, nikde však nenarušily děj, sloužily spíše k pobavení.

Našla bych snad jen jedinou výtku, tou by byla after party po promítání. Jako diváci jsme byli pozváni na Novou scénu, kde taneční plocha zela prázdnotou, a večer záhy ztratil svoje kouzlo. I přesto pořadatelé nasadili laťku vysoko, snad jí udrží a neochudí nás o své nápady. Nezbývá než počkat si do příště a s nadšením očekávat zprávy od Cinemy.

Darina Jíchová

Cinema Royal 04 – Svět u nohou, Národní divadlo, Praha 2. 04. 2011

Cinema Royal (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV