Když v devíti letech zjistíte, že si člověk nedokáže olíznout vlastní loket, jste překvapeni. Pokud uprostřed svých slibně se rozvíjejících vysokoškolských studií objevíte, že jste majiteli povahového rysu, o kterém jste dosud neměli ani tušení, možná vás to dokonce šokuje.

Čistili jste někdy výlevku u dřezu? Ano, to oslizlé kolečko, z jehož dírek se šklebí zbytky rozkládající se mrkve a na jehož okrajích žijí miliony zlověstně páchnoucích bakterií. A přistihli jste se někdy, že to děláte rádi?

Ten intenzivní, přitažlivě nevábný pocit se dotýká snad samých kořenů lidstva. Už obyvatelé starověkého Říma procházeli při sledování gladiátorských her katarzí – díky dramatickému zážitku zla a strachu nalézali kýženou vnitřní očistu. Není to snad tentýž pocit, jaký pociťujeme my při úporném čištění výlevky, kdy s páchnoucími zbytky ve dřezu seškrabáváme i něco z nepořádku uvnitř člověka? Záměrná konfrontace s tou nejvypjatější podobou hnusu a ošklivosti má v sobě něco z očistných procesů velkých filozofií a náboženství. Překonávání hranic. Test vlastní odolnosti. Intenzivní a veskrze osobní prožitek koncentrované špatnosti. Bilance pojmu krásy a ošklivosti. Relativizace dobra a zla. Bolestné uvědomění si vlastní tělesnosti a pomíjivosti hmoty. Prach jsi a v prach se obrátíš. Možná spíš v něco ještě nevzhlednějšího.

Ale nejde tu jen o proces filozoficko–psychologický. Čištění výlevky je zároveň záležitostí bytostně literární: „a já snad lopatu a hrábě abych zdvih / a znovu shrabal prsť té zatopené země, / po vodě plné děr, jak hroby hlubokých. (Nepřítel)“ Jsem přesvědčena, že Baudelaira napadla tato slova při téhle odporné a vlhké činnosti. „Nahoře, dole nic než hloubka plná tmění, / jen písky, mlčení a prostor nade vším... (Strž)“ Neznám lepších slov, jež by tak přesně vystihla tu věčnou a neurčitou stísněnost, provázející vědomí o existenci neznámého panství rozkladu a tmy tam dole… Dokud neučiníme ten osudový pohyb a neodsuneme poněkud to kdysi barevné sítko, jsou to dva odlišné světy, dvě galaxie. Naším zásahem jsou však obě království na okamžik propojena a na nás padá prastará bázeň před mocným a neúprosným řádem přírody a času. „Já spánku hrozím se a hrůzu z něho mám / jak z jámy děsivé, jež vede bůhvíkam. (Strž)“

Ozbrojujeme se gumovými rukavicemi veselých barev a čistícími prostředky síly buvolí, přesto však musíme tušit, že naše vítězství bude pouze dočasné. Znovu a znovu dostihuje naše nablýskané, omyvatelné a evropským normám vyhovující kuchyně pach těch mlčenlivých, všeolizujících úst věčnosti, která nám nedají zapomenout, že jednou bezcitně semelou i naše tělesné schránky. „A přece budete se také podobati / té hrůzyplné hnilobě, / vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí, / vy hvězdo v lidské podobě! (Mršina)“

A proto čistěte výlevky u dřezu. A važte si jich. Jsou posledními posly transcendentálních sfér života, kteří v naší hygienické a dokonalé civilizaci, přes všechnu její snahu zapomenout, stále sveřepě přetrvávají.