Velký klad rozhlasových her bezpochyby spočívá v tom, že dodávají impuls pro rozvoj fantazie a imaginace. Přijatelnou formou přibližují klasické literární předlohy a popularizují některé autory. Obrovský přínos představují pro zrakově postižené. Oblibu si též získávají tzv. audioknihy – knihy určené „do ouška“. Spousta rozhlasových her si tímto způsobem našla nové příznivce a získala si mnohé „zaryté odpůrce“ literatury. Poslech se totiž dá využít i jako dobrá „kulisa“ k různé činnosti – nebo k příjemné relaxaci.

Počátky rozhlasových her se u nás kladou do roku 1924, kdy postupně vznikaly tzv. dramatické večery. Mnoho rozhlasových her, hlavně detektivních příběhů, vytvořil oblíbený spisovatel J. Grmela. Velký ohlas měla tzv. „senzační dramata", vědomě založená na mystifikaci posluchačů s využitím patřičných zvukových efektů. Jenže nikdo netušil, kam až takové „hrátky“ mohou zajít. Asi nejznámější aféra se odehrála 31. 10. 1938 v USA, kdy dramaturg O. Welles uvedl hru „Válka Světů“. Příběh, pojednávající o fiktivní invazi mimozemšťanů na Zem, oživil a zasadil do současnosti. Ačkoliv bylo řečeno, že NEJDE o skutečné události, vysílání způsobilo nesmírnou paniku a hře uvěřilo asi 1,7 milionů obyvatel. Po jejím uvedení v roce 1949 v Ekvádoru lidé dokonce podpálili rozhlasovou stanici.

V Československu se podobný „rozhlasový podvod“ odehrál už v roce 1924, kdy byla vysílána hra o námořním neštěstí. Stejně věrohodně zapůsobilo i drama „Požár v opeře“ – lidé též uvěřili fikci a shromažďovali se u místa domnělé „tragédie“.

Základy rozhlasové dramaturgie položil M. Kareš, který se v roce 1927 stal šéfem slovesného odboru. Zaměřil se na výchovu a vzdělání širších vrstev posluchačů. Své rozhlasové scénky komponoval staromilsky jako náladové staropražské obrázky, zachycující dobovou atmosféru národního obrození. Popularitu získaly jeho scénky, v nichž vystupují pan důchodní a pan berní.

Ve 30. letech éter rádia oživily nejen hry z Osvobozeného divadla, ale i první hry pro děti – Spejbl a Hurvínek apod. Od roku 1940 se přestala vysílat díla anglických a francouzských autorů. Uplatňovalo se pásmo s historickou a přírodovědnou tematikou. Dramaturgem se tehdy stal F. Kožík. Za okupace využívali autoři různých narážek a nápovědí, pro českého posluchače snadno dešifrovatelných. Hry podporovaly v lidech naději a víru v dobro, např. drama od L. Lahodného: Hádání z marnosti.

Po válce se rozvíjela tzv. Feature – reportážní hra s vyhroceným aktuálním námětem a uvolněnou kompozicí, jde o jakousi dynamickou montáž, vedenou snahou po bezprostředním kontaktu s recipientem.

Zlatý věk č. rozhlasové hry se počítá od sklonku 50. let. Úspěch si získala dramatická báchorka M. Kubátové: Jak přišla basa do nebe. V 60. letech se rozhlasová tvorba dostala na světovou úroveň, mnohé hry, např. od M. Stehlíka a L. Aškenazyho, získaly prestižní mezinárodní ceny (Prix Italia, Prix Radiotelevisione Italie).Důležitým tématem byla retrospektiva okupace a války, motivy osamocenosti, selhání, důraz je kladen na vystižení atmosféry, emotivní naléhavost a etické otázky.

V 70. letech bylo mnoho herců a autorů zakázáno. Vznikly tzv. rodinné seriály – Jak se máte Vondrovi (trochu připomíná současný seriál Život je pes). Objevily se ideologické a nekvalitní hry, jako Vstanou noví bojovníci, Anna proletářka apod. Vysílala se ale i profesionální díla, bylo zdramatizováno mnoho cizích literárních předloh.

V současnosti přichází ke slovu nejmladší generace, zvl. v cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace. Mezi nejznámější autory patří K. Rudčenková a R. Sikora.

Zdroje: Encyklopedie literárních žánrů, Paseka, 2004

www.rozhlasovaprace.cz

www.rozhlas.cz