Milé čtenářky, milí čtenáři,

věřím tomu, že mnohé ke studiu bohemistiky přivedla láska k literatuře a jazyku a také jejich touha psát a být čten. U mě to bylo padesát na padesát s tím, že s blížícím se koncem středoškolského studia (a po vytvoření vlastního blogu) jsem snila o svém jménu na přebalech knih. Po seznámení s Mukařovským, Jakobsonem, Červenkou, Wellekem, Warrenem a celou Á dvojkou mi trochu ztuhl sebevědomý úsměv na rtech. Vyrovnala jsem se s tím opravdu punkově! Ve škole pilně přikyvuji, doma tajně proklínám těžké stránky jak Poetické funkce, tak Teorie literatury a v metru se pak kochám absurdností titulků barevných magazínů…

Já svůj „šuplík“ nemám. Nemám ani svou „složku“, „desky“, „flashku“ či cokoli jiného. Co mám, je úcta ke všem, kteří takové tajemné místo hodné uvozovek mají navzdory znalosti (či možná neznalosti) všech bohů literární teorie. Malou ukázku těch, kteří publikovali ať už pod křídly většího nakladatelství, či jen pod malou záštitou nejbližších přátel, Vám přinášíme právě v tomto čísle.

Pokud přemýšlíte, kam mezi semináři usednout ke sklence vína a kde se věnovat svým prvním literárním pokusům, nápovědu hledejte v naší obnovené rubrice s lehce pozměněným názvem Kavárenské nomádství. Rovnou přípomínám, že Kolbiště přináší novou povídku, takže ji nezapomeňte komentovat na našich oficiálních stránkách www.litenky.cz.

Je zima, až praští. Sedím zachumlaná do deky u počítače a snažím se sama sobě namluvit, že psát v rukavicích je normální průvodní jev měsíce prosince. Lepší vnitřní povětrnostní podmínky (nebo alespoň prstové rukavice) Vám přeje

Markéta Böhmová, šéfredaktorka