Zábava začíná už u vstupu. Z automatu si vyžádáte lístek se svým novým (staročeským) jménem. To vás bude hřát v kapse až do konce výstavy, než se dozvíte, kdo z české historie vlastně jste (mě má Kyhala v kapse přímo pálila). V první místnosti vás přivítají podobizny Aloise Jiráska a Jiřího Trnky, dvou umělců, kteří se o popularizaci Starých pověstí českých zasloužili nejvíce. Můžete jim buď pohlédnout přímo do očí, nebo vyšplhat na „Říp“ a na české velikány shlédnout pěkně z vrchu. Odtud budete mít jako na dlani i celou českou zemi s přehledem původních kmenů, které se na ní usídlily, a jejich přesného rozmístění.

Pokud chcete sebe (nebo někoho jiného) zabavit na pěkně dlouho, výborně poslouží hned místnost následující. Kromě hledání zvířátek schovaných v pralese (ať jsem se snažila sebevíc, jedno mi stále někam unikalo) můžete luštit šifrovaný nápis z hrobu praotce Čecha nebo na počítači zkoumat, kde jsme to my Češi mohli skončit, kdyby náš praotec nebyl líný a popošel od Charvátska ještě trochu dál. Třeba za kopečky za svým bratrem Lechem.

Kompozice výstavy je ve všech místnostech obdobná. Nejprve se seznámíte s pověstí, které je každá místnost věnována. Pro zájemce jsou základní informace k dispozici i v angličtině, hantecu či ostravštině. K dokreslení představ, které si o dané pověsti uděláte, slouží řada obrazů a ilustrací (mnohdy v životní velikosti, jako např. v místnosti věnované českým knížatům). Hned vzápětí se pobavíte při kreslených vtipech a reklamách, využívajících české reky a rekyně pro pobavení a nalákání zákazníků. Obrněný automobil Bivoj nebo zubní pasta Libuše jsou jen dva příklady za všechny. Kdo chce, může si prohlédnout i archeologické nálezy z dané doby nebo se podívat na část z animovaných Starých pověstí českých, která se ke konkrétnímu příběhu vztahuje.

Kromě toho si můžete v rámci výstavy poslechnout hudbu inspirovanou českou mytologií, prohlédnout si divadelní kostýmy Vlasty, Ctirada či Libuše z přelomu století, vyděsit se pohledem na znetvořenou příšeru za zdí, skácet staré pohanské modly nebo si zahrát na Bivoje a porovnat své síly s kancem. Pro ty, kteří chtějí nahlédnout do problematiky trochu hlouběji, jsou určeny unikátní nálezy z hrobu kolínského knížete z 9. stol. nebo informace o falzech a omylech, které bádání o dávné historii provázely.

Když budete při prohlídce pozorní, dozvíte se spoustu informací, o kterých jste dosud neměli ani tušení. Zjistíte tak třeba, že Šemík není jen bájný kůň, ale i krycí jméno tajné policejní operace (když už jsme u těch krycích jmen – mezi špióny se to Vlastami, Ctirady či Horymíry jen hemží), že silák Bivoj se dostal až do nebe (nebo spíš na nebe – je po něm pojmenována planetka) nebo že opravdového kance byste na zádech tahat nechtěli, protože váží úctyhodných 300 kilo. A to je jen hrstka informací, které na vás za zdmi Národního muzea čekají.

Pokud by vás odrazovaly zástupy školáků, které se na výstavu valí v rámci třídních exkurzí, počkejte si na pozdní odpoledne. V té době je muzeum už skoro prázdné a budete tak mít možnost v klidu si vychutnat vše, co vám tato výstava nabízí (a není toho málo). Takže najdete-li ve svém nabitém programu dvě volné hodinky, věnujte je našim pověstem. Máte jedinečnou příležitost nejen zhlédnout velice zajímavou a poučnou výstavu, ale i naposledy navštívit historickou budovu Národního muzea před její plánovanou rekonstrukcí. A když budete dávat pozor, možná se i dozvíte, kdo že to byla Kyhala...

Jana Olivová

Staré pověsti české, Národní muzeum v Praze, 6. 10. 2010–6. 7. 2011.

Plakát k výstavě Staré pověsti české

zdroj:www.starepovesticeske.cz

foto: Jana Olivová
(přidal uživatel jana.olivova)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.