Michal Viewegh: Biomanželka (zvětšit)

Známý spisovatel Mojmír, nefalšovaný šovinistický český snob hledající ženu nedotknutou feminismem, žije iluzí o ideálu ženy krásné, výborné kuchařky, vždy dobře naladěné, která svého muže opečovává, stará se o něj, bezmezně ho miluje a hlavně k němu vzhlíží jako k Bohu. Při tom všem si má kupovat značkové oblečení, boty a ostatní pro ženy potřebné a uspokojující věci - a být šťastná. Svůj idol objevuje v mladé nádherné knihovnici Hedvice, která se zpočátku chová přesně podle jeho představ – touží po dětech, hodném manželovi a domečku se zahradou na venkově. Mojmír si ji po krátkém čase vezme a plní její sny: mají dům, zahradu a dvě dcery (třetí dítě jí její muž už nedovolí, protože jedno má z předchozího manželství). A s postupem času se Hedvika seznamuje s lidmi, kteří se po určité době stanou ničiteli jejich manželství. Jeho dokonalou Hedviku nasměrují k čínské medicíně, zahradničení bez chemikálií, zdravému biovaření z biopotravin, přirozenému porodu bez urychlujících medikamentů i k Mojmírem tolik obávanému feminismu.

Hedvika touží po kurzu pro duly, založení Mateřského centra a Bioklubu nebo vyučování svých dcer v domácím prostředí. Manžel s jejími nápady nejdříve nesouhlasí, ale láska k Hedvice vítězí a aktivity své milované polovičce povolí, čehož následně lituje. Dům se plní povalujícími se hračkami, vřískajícími vlastními i cizími dětmi. Pan spisovatel nenachází klid nikde jinde než v pracovně, kde píše, popřípadě v jeho starém pražském bytě. Hedvika se věnuje stále víc a víc svým koníčkům a Mojmír se cítí být odsunutý na vedlejší kolej, což jeho mužské ego nemůže přežít…

Vypravěči příběhu, pochopitelně každý ze svého úhlu vnímání, jsou žena, dula, která žije s Mojmírem a Hedvikou již sedm let a Mojmír. Střídá se tak zobrazení soužití manželů z pohledu feministické starší ženy s vnitřními prožitky šovinistického narcistního muže, který se se svými „chlapskými problémy“ svěřuje nejlepšímu příteli Felixovi. Další rovinou děje je vyprávění příběhu jako takového nezávislým vypravěčem. Tato rovina tvoří převážnou část celého příběhu. Pokud si sestavíme všechny tři dějové linie dohromady, máme možnost vidět popisované situace z různých úhlů, to nám může pomoci k odhalení našeho občasného neuvědomělého (nebo nechtěně neuvědomělého) a nespravedlivého chování k opačnému pohlaví. Viewegh vypráví příběh srozumitelným jazykem. Občas můžete narazit na výrazy, nad kterými se pozastavíte (stejně jako tomu bylo v Románu pro ženy) a občas se vyskytnou vulgární a hanlivá slova, která se zde naštěstí (ve srovnání například s Románem pro muže) nevyskytují v tak velkém množství.

Podle mého názoru Michal Viewegh dopad některých situací v knížce přeceňuje, nicméně to v jeho posledních několika dílech není výjimkou. Pravidelného čtenáře a obdivovatele Vieweghových románů a povídek tento příběh dvou odlišných názorů na to, jak by měla vypadat ženská a jak mužská role v rodině i společnosti, téměř ničím nepřekvapí, ale ani nezklame. Pokud jste četli některé rozhovory s Vieweghovou manželkou, v nichž popisuje činnost ve svém Mateřském centru nebo hovoří o tom, jak chce své dcery vyučovat doma, že ráda kupuje zdravá jídla a výživu nebo jak praktikuje kurz pro duly, pak ve své podstatě znáte příběh Biomanželky.

Chcete-li nahlédnout do soukromí zoufalého spisovatele, který si zpočátku myslí, že našel vysněný ideál milované ženy, jež ho však zakrátko odstrčí až na okraj česna, pak Biomanželka váš požadavek určitě splní.

Lucie Zinke

Viewegh, Michal: Biomanželka. Brno: Druhé město 2010. 168 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.