Jeho absolventská prvotina zobrazuje velmi surové vyrovnávání se s vlastním místem v netečné a apatické společnosti. Próza o nechuti být součástí pohrdaného světa, který zaplňují matka a otec – postavy, jejichž život se omezil na základní projevy vegetujících organismů. Konzumují potravu, vyměšují a spí. Mezilidské city jsou jenom odporně zatuchlým odérem, z něhož se zvedá žaludek, a vlastní pokoj je temná díra, ve které se nedá dýchat. Černé praskliny ve zdech se čím dál víc rozšklebují a chrlí zoufalství a nenávist vůči domovu, ze kterého je nutné stále utíkat, jenomže není kam. Vnější svět je stejně neutěšený a burcuje k agresivnímu odmítání a úniku ze své vlastní existence. Jenže i ve stavech silného deliria je cítit stále odporně hmatatelná matčina pupeční šňůra a objevuje se otcova tvář starce.

Venku "slušní a spokojení lidé ráno vstali. Dali si vločky s mlékem nebo něco takového. Třeba nějaký jogurt, který udrží lidský organismus čtyřiadvacet hodin v optimálním stavu a zajistí mu pravidelné trávení. Právě jako ten a ten deodorant udrží po stejnou dobu na uzdě výměšky potních žláz."

Doma "stůl a tři židle. Na stole vikslajvantovej ubrus, na ubruse rozložený noviny. Muž žere tlačenku. Kusy masa, vepřový kůže, štětin a rosolu mu odpadávají od huby. Půlměsíčky nakrojené cibule leží vyrovnané na velkém černém titulku. Potí se mu řiť. Upouští větry do šedé koženkové lavice. Houpe se mu vole. Zpod stolu čpí nohy."

Silné a sugestivní vnímání skrze tělesný prožitek často eliminovaný na jediný konkrétní obraz a naturalistický popis živočišných projevů činí prózu téměř bezpříběhovou. Důležité v ní jsou popisy prožívaného zhnusení, útržky dialogů a stereotypní opakování. Charakterizují oba póly – domácí a vnější – iritujícího a neomaleného světa, v němž je ale snaha udělat něco jinak stejně neúspěšná.

Gabriela Romanová

Vučka, Tomáš: Mezidveří (ze vzpomínek Jana Vitouše). Praha: Literární akademie, 2002. 64 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.