Coby absolvent pětiletého magisterského studia (obor Tvůrčí psaní – Redakční práce) na Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého jsem s dotyčným ústavem prožil mnohé – včetně stěhování jeho sídla a změny nejvyššího vedení. Chybějící tradice a s ní spjatý zaběhlý řád se ovšem může z jistého úhlu pohledu jevit kladně (tradice někdy bývá svazující a řád zkostnatělý) – jako většina mladých projektů se sice LA vyvíjela dosti překotně a často metodou „pokus-omyl“, ve výsledku však šlo o posun příznivým směrem.

Jednoznačně největší devízou této i jiných soukromých škol je dobré finanční zázemí, odrážející se též v kvalitě pedagogického sboru – v něm se nezřídka objevují uznávané osobnosti příslušných oborů, ať už jsou jeho stálými členy nebo zde pouze dočasně hostují. Můj ročník tak dodnes vzpomíná třeba na přednášky Petra Čorneje, Otakara A. Fundy či Vladimíra Svatoně. Známá jména, tentokrát ze světa umění, se ovšem objevovala i na seminářích tvůrčího psaní – já chodil například k již zesnulé Alexandře Berkové.

Literární akademie rovněž v mnohém vycházela vstříc svým studentům, ať už prostřednictvím vlastních projektů (mj. vydávání vybraných absolventských prací v rámci edice Prvotiny) nebo podporou našich aktivit. My jsme díky tomu mohli kupříkladu vydávat časopis Lokální Anestézie a osvojit si tak alespoň základy kulturní publicistiky. Běžnou praxí bylo i pravidelné pořádání autorských čtení jednotlivých seminářů tvůrčího psaní.

Profilovým předmětem LA bylo pochopitelně právě tvůrčí psaní – ani vyučující, ani studenti však nepřicházeli na tyto hodiny s naivním přesvědčením, že by něco takového bylo možné kohokoliv skutečně naučit. Důležité bylo samotné setkání s ostřílenými autory, předávajícími své zkušenosti a motivujícími studenty k vlastní tvorbě – talentovaní jedinci zde dostali možnost rozvinout své schopnosti, pro ostatní byla výuka tvůrčího psaní přinejmenším zajímavým zpestřením běžného vysokoškolského studia.

Co se týče skladby ostatních předmětů (viděno z perspektivy mnou studovaného oboru), jednalo se o velmi pestrou směsici, rozkročenou svou náplní mezi teorií a praxí. Převážná část samozřejmě souvisela s literaturou a českým jazykem, nechyběly zde však ani exkurzy do řady jiných oblastí – historie, psychologie, filozofie či kinematografie. Pokud jde o praktické dovednosti, měli jsme příležitost osvojit si například základy scenáristiky, umělecké kritiky, rozhlasové žurnalistiky a zejména redakční práce.

Značnou výhodou byl relativně malý počet studentů v jednom ročníku, natožpak v rámci konkrétního oboru. Studenti tudíž mohli navazovat užší kontakty nejen mezi sebou, ale i se svými pedagogy – mnohé z těchto svazků, nezřídka i v rovině pracovní, pak přetrvaly období studia.

Let strávených na LA ani v nejmenším nelituji, pro její široce koncipovanou nabídku předmětů z nejrůznějších odborných i uměleckých disciplín ji však považuji za jakési „humanitně zaměřené gymnázium mezi vysokými školami“, které člověka spíše nasměruje k dalšímu, oborově vyhraněnějšímu studiu. Mě osobně obohatilo studium na dotyčné škole o několik dobrých přátel s podobnými zájmy, o množství užitečných kontaktů a základní teoretické znalosti i praktické dovednosti v řadě oborů. Především mi však absolvování Literární akademie pomohlo uvědomit si, jakým směrem bych se chtěl ve svém životě osobním i profesním dále ubírat – a něco takového se podle mě penězi vyčíslit nedá…

MgA. Petr Nagy

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.