Viola Fischerová se narodila 18. 10. 1935 v Brně, kde také studovala polštinu a češtinu, ve svých studiích pokračovala v Praze. Germanistiku a historii vystudovala v letech 1972 – 1977 na univerzitě ve švýcarské Basileji, kde žila od září 1968 v exilu. Krátce po smrti svého prvního muže, spisovatele Karla Michala (vlastním jménem Pavla Buksy), přesídlila do Mnichova, roku 1990 do Augsburku a od roku 1994 žila opět v Praze. Spolu s Václavem Havlem anebo Věrou Linhartovou patřila ke generaci tzv. šestatřicátníků, debutovala v polovině 60. let.

„Máte tužku? No, ani ji nehledejte, to si zapamatujete, poslouchejte: Dva, to je jednoduché, jsme v Praze. Pak 51, to jsou procesy, 68 je okupace. Nula tři: otec, syn a Duch svatý, nula osm je zkrátka na konci…“ Touhle odpovědí mě Viola Fischerová překvapila, když jsem ji šla se sklopenou hlavou a poněkud plachým úsměvem poprosit, zdali by nemohla zaskočit za pana Stránského při jednom literárním večeru. Během těch deseti minut, kdy jsem s Violou mluvila, mi stihla dát podržet cigarety, skleničku červeného (byly jsme zrovna na večírku ve Společnosti Franze Kafky), doporučit mi sbírku básníka Jiřího Golda a jako třešničku na dortu přidat své telefonní číslo i s mnemotechnickou pomůckou. Čekala jsem téměř cokoli, jen ne tak srdečnou a vstřícnou odpověď.

Vyrazila mi dech – věděla jsem, že je to dáma příjemná, ale že je až tak energická? Domluvené setkání se nakonec nekonalo, Jiří Stránský na smluvené autorské čtení přišel, a tak jsme se s paní Fischerovou dohodly, že se uvidíme začátkem prosince. Strach, že se již nesetkáme, jsem začala mít koncem října – Viola Fischerová odmítla účast na několika akcích, a to pro ni rozhodně nebylo typické. Podruhé mi Viola vyrazila dech 4. listopadu: to když jsem si v příchozí poště přečetla, že zemřela…

Mé osobní setkání s Fischerovou bylo krátké a intenzivní, o to víc mne potěšilo, když jsem poslouchala mluvčí na jejím pohřbu a oni mne utvrzovali v tom, že Viola opravdu byla taková, jakou se mi zdála být. Ochotná, energická, vstřícná, skromná… Pokud „objevila“ nějakého mladého autora, jehož básně se jí líbily, pomáhala mu dostat se do povědomí alespoň literární obce, údajně o něm dokonce věděla všechno včetně jeho zájmů a rodinných poměrů. Měla ráda lidi o několik desítek let mladší a rozuměla si s nimi, říkal Petr Borkovec.

Její nevlastní sestra, básnířka Sylva Fischerová, zase mluvila o tom, že s Violou jste vždycky měli perspektivu, ona ji prý viděla i tam, kde ji ostatní neviděli (anebo vidět nechtěli). Na vše se prý dokázala podívat z několika úhlů, uměla člověku nastavit zrcadlo… Znala i svou perspektivu. Nejprve napsala sbírku Předkonec, pracovala na sbírce nazvané Hrana; ta už vyjde posmrtně.

Ve strašnickém krematoriu jsem stála po boku Petra Borkovce, Radky Denemarkové, Václava Havla a mnoha dalších významných osobností české literární scény, nechyběli však ani lidé, pro něž je třicítka ještě pořád vzdálenou budoucností. V ten smutný den mne potěšilo, že si Violu v ten den přišli připomenout i mladí lidé. A jak poznamenali všichni mluvčí na pohřbu: Viola zemřela a zanechala po sobě nezaplnitelný prostor, ale také básně, které ji budou neustále zpřítomňovat.

Já Violu Fischerovou vlastně neznala, ale i těch deset minut je pro mě nezapomenutelnou ukázkou vitality; její básně jsou mi pak ukázkou křehkosti a hloubky. Oboje dohromady dokládá, že se dá stárnout důstojně, jen obelstít a zrušit se stáří nedá. Citujme verše, které stály na parte: „Ve snu zněl úkol:

‚Zpracuj svůj život / aby byl k jídlu.‘“

Eva Marková

Viola Fischerová

Viola Fischerová, Foto: Libuše Ludvíková, PEN Klub

foto: Libuše Ludvíková, PEN Klub
(přidal uživatel eva.markova)

Viola Fischerová (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.