Ahoj Magdaléno, mohla bys ze všeho nejdřív představit sama sebe pěti slovy?

Poezie, tanec, divadlo, jižní Čechy a… volejbal.

Vezmeme to pěkně popořádku. Pamatuješ si na svůj první pokus o literární výtvor?

Tak to si pamatuji docela přesně. Tuším, že jsem ještě nechodila do školy. Doma jsme si s rodiči hodně četli různé básničky a říkanky. Přemýšlela jsem nad tím a hrozně jsem chtěla taky nějakou podobnou říkanku vymyslet. Napadlo mě tenkrát něco ve smyslu: Autíčko, autíčko je jako sluníčko, autíčko jezdí, sluníčko pálí. Ani nevím, proč si to pamatuji. Ale bylo to tedy to první, co jsem sama vymyslela.

Takže je to vlastně stimulace rodičů, že píšeš?

Ze začátku určitě. Samozřejmě proto, že mi hodně četli ty říkanky, některé jsem uměla i nazpaměť. Takže prvotní impuls byl určitě od nich.

Přesuňme se od prvního dílka ke tvé první sbírce Trnky na tvůj klín. Jak dlouho ta sbírka vznikala?

Jsou v ní básničky, které jsem napsala už v patnácti letech, a potom ty, které vznikaly těsně před tím, než sbírka vyšla, takže ve druhém ročníku na vysoké škole.

A kdy nastal ten moment, kdy sis řekla: „teď by z toho mohlo něco být“?

To jsem si neřekla já. Jednou mi zatelefonoval redaktor z internetového časopisu Dobrá adresa, který mě už několikrát požádal, abych mu poslala své básničky k otištění. Tentokrát mi řekl, že se od pana Jiřího Žáčka, prezidenta Akademie literatury české, dozvěděl, že probíhá výběr začínajících autorů. Akademie totiž každoročně uděluje tři literární ceny, mimo jiné i cenu za prvotinu. V té době se prý vybírali autoři, kteří by mohli být na cenu navrženi, a jestli by mě mezi ně mohl zařadit. Tak jsem souhlasila, ale vůbec jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Kupodivu za několik měsíců se mi ozval znovu, že se členům Akademie mé básně líbí a že jsem postoupila do užšího výběru. To už se mnou začal komunikovat pan Žáček. Cenu jsem nakonec získala, její součástí je právě vydání autorovy prvotiny. Prvotní impuls vydat sbírku tedy nebyl ode mě. Nemám moc ráda, když si někdo vydává díla sám. Připadá mi, že tím říká: Já si myslím, že moje poezie je dobrá a lidé by ji měli číst… Já svoji poezii nechci hodnotit. Nikdy bych si pro sebe neřekla – tak, už si myslím, že je to tak dobré a zaslouží si to vydat. Myslím si, že by ten impuls měl vyjít vždycky od těch druhých.

Sbírku ti ilustrovala Adéla Špínová. To se seběhlo jak?

Pan Žáček mi řekl, že by bylo hezké, kdyby ve sbírce byly nějaké obrázky, a jestli nemám někoho známého, kdo by mi je nakreslil. Tak jsem přemýšlela a vzpomněla jsem si na svou kamarádku Adélu. Napsala jsem jí, jestli by mi něco nenakreslila, a ona, že ano, ať jí básničky pošlu. Nakonec to vznikalo hrozně narychlo. Původně jsme měly mít času dost, ale najednou mi volal pan Žáček, že by návrhy obrázků potřeboval už tak za tři dny. Adéla byla moc hodná a ochotná – jela za mnou do Prahy vlakem z Turnova, aby mi obrázky mohla předat.

A mohla jsi nějak mluvit do návrhu obálky?

Ne, to ne. I ty obrázky byly vlastně navíc, v téhle edici se text s obrázky obvykle nevydává.

To je dobře, vždyť u poezie jsou ilustrace důležité – tedy, pokud jsou dobré…

Pan Žáček mi říkal, že si člověk musí dát pozor na to, aby ty obrázky nebyly lepší než samotné básně (smích). Ale jsem ráda, že tam ty obrázky jsou a že jsou od mé kamarádky. Sbírka je tak vlastně dílo nejen moje, ale i lidí, které mám ráda.

Nemohu vynechat otázku, jestli máš nějaký literární vzor či autora, kterého máš ráda.

Během čtyřletého studia na fakultě jsem zjistila, že i jako čtenáře mě zajímá hlavně poezie. Takže i všichni moji oblíbení autoři jsou básníci. Zároveň jsou to osobnosti české literatury. I když studuji kromě češtiny i angličtinu a některé anglické básně se mi líbí, anglická poezie jako taková mi nijak výrazněji k srdci nepřirostla.

Konkrétně mám moc ráda Březinu. Chodila jsem i na výběrový seminář věnovaný přímo jemu, bavilo mě probírat se jeho básněmi. Když mám ale chuť jen si tak sednout a číst si básničky sama pro sebe, vezmu si nejčastěji poezii od Václava Hraběte. Asi moje nejoblíbenější sbírka vůbec je jeho Blues pro bláznivou holku, tu si čtu pořád dokola a stále v ní něco objevuji. Mám v ní několik oblíbených básniček, a i kdybych je četla posté, pořád mě při jejich čtení bude mrazit. Hrabě v nich totiž dokázal vystihnout jednotlivé situace tak, jak je vnímám i já, ale nikdy jsem je nedokázala přesně pojmenovat. A najednou se najde někdo, kdo to dokáže.

O prázdninách jsem si oblíbila ještě básničky od Krchovského. Líbí se mi i básně od Jirouse a Bondyho. Taky proto jsem teď začala chodit na seminář o českém undergroundu.

Mluvila jsi o angličtině – nenapadlo tě někdy zkusit psát v tomto jazyce, když ho studuješ?

Ne, nenapadlo. Myslím si, že psaní obecně je hodně vázané na mateřský jazyk. Aspoň já si neodkážu představit, že bych psala básničky jinak než česky. Čeština je navíc krásná a v žádném jiném jazyce bych rozhodně nedokázala vyjádřit myšlenky a obrazy tak jako v češtině.

A nelákal by tě ani překlad poezie?

To už jsem si také vyzkoušela. K překladu básní jsem se dostala přes moji učitelku na gymnáziu, která mě připravila na přijímací zkoušky na anglistiku. Ona sama má vystudovanou češtinu a překladatelství angličtiny. Kromě toho, že učí u nás na gymnáziu, překládá i anglické knížky. Jednou se jí v textu objevila nějaká básnička, kterou ale sama překládat nechtěla. Požádala proto mě, jestli bych se na to podívala. Řekla jsem, že to zkusím, a kupodivu se jí můj překlad líbil. Po nějaké době mě oslovila znova. Šlo o knížku, kde se celkem pravidelně střídala poezie a próza. Já jsem se zrovna připravovala na bakalářské zkoušky, takže jsem musela bohužel odmítnout. Po zkouškách se mi ale ozvala znovu, že jí zbyla jedna dlouhá báseň a jestli bych nepřeložila alespoň tu. Tak jsem to zkusila. Šlo to docela rychle a lehce a bavilo mě to, ale nemohla bych to dělat pořád. Přece jen je to transformace myšlenek někoho jiného a já raději vyjadřuji ty vlastní.

Co tě vůbec vedlo k tomu, že budeš studovat češtinu. To, že máš ráda poezii?

To ani nebylo tak, že mám ráda poezii. Čeština byla vždycky můj nejoblíbenější předmět. Už od základní školy jsem věděla, že se jí chci věnovat, že půjdu humanitním směrem – žádná matematika, žádná chemie. Od základní školy jsem dělala olympiádu z češtiny, takže tu češtinu jsem měla takovou jasnou. Věděla jsem, že ji chci studovat. A rozhodně mě to nezklamalo.

A angličtinu?

K té jsem přišla tak trochu náhodou. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem byla přesvědčena, že půjdu na němčinu. Byl to můj první jazyk od základní školy. Jenže jsem zjistila, že mi s češtinou nepůjde kombinovat. Germanistika byla pořád ještě magisterská, zatímco čeština už bakalářská. To byl pro mě trochu šok, najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Dozvěděla jsem se to na konci listopadu ve čtvrtém ročníku. Řekla jsem si, že nemá cenu sedět a stěžovat si, že mi to neumožnili studovat najednou. Zkusila jsem si proto najít něco jiného a volba padla na angličtinu. Nikdo mi nevěřil, že se tam dostanu, protože to byl můj druhý jazyk a času na přípravu už bylo málo. Ale já jsem se začala hodně učit. Na přijímací zkoušky mě připravovala právě ta paní učitelka, co zároveň překládá. Ona mě vlastně zachránila. Scházely jsme se ráno před vyučováním, po vyučování, místo oběda, dovolovali mi chodit za ní občas i místo matematiky. Dokonce jsme se scházely i o víkendech v čajovně, jednou jsme tam strávily sedm hodin v kuse. Líbilo se mi na ní, že mi od začátku říkala, že mi nemůže zaručit, že mě vezmou, myslím, že se na mě nejprve dívala spíš skepticky. Spolu jsme se právě hodně bavily o literatuře. Tyhle rozhovory v čajovně mě bavily nejvíc, ona pro mě objevila spoustu důležitých a zajímavých autorů, z básnířek například Sylvii Plathovou. Je to zároveň jediná paní učitelka, se kterou jsem doteď v kontaktu.

Na začátku jsi zmínila tanec a divadlo, řekla bys k nim něco víc?

Před rokem jsem začala tancovat ve folklórním souboru Moták (Modřanský taneční kroužek), který se stal tak nějak součástí mého života. Už na základní škole mě tancování bavilo a věděla jsem, že bych se tanci chtěla věnovat dál. Jenže potom přišlo gymnázium a tam jsem se musela hodně učit. Dojížděla jsem do Strakonic, takže na to nebyl čas. Ale věděla jsem, že mi tanec chybí, a snila jsem o tom, že v budoucnu začnu někde tancovat a hrát divadlo. To divadlo se mi na gymnáziu trošku kompenzovalo recitací. V prvním a druhém ročníku jsem se přihlásila do recitační soutěže. Připravoval mě můj třídní učitel. Pamatuji si, že jsme celý půlrok nacvičovali dvě básničky. Pořád dokola jsem opakovala jednotlivé části a slova, splnit všechny požadavky bylo dost těžké, ale bavilo mě to. Vždycky jsme se sešli o polední pauze v prázdné třídě, on stál naproti mě a rentgenoval mě očima… Od něho jsem se naučila, jak člověk může pracovat s výškou, barvou hlasu, s pauzami, s výrazem... Člověk najednou zjišťuje, co všechno jeho hlas umí, začne si ho sám pro sebe objevovat. Ale pořád jsem cítila a cítím, že mě to táhne spíš k divadlu.

A zůstaly jen divadelní a taneční touhy, nebo přišla i nějaká realizace?

Taneční realizace přišla v podobě folklorního souboru, divadelní tak úplně nepřišla. První rok na vysoké škole jsme s kamarády na koleji zkoušeli hrát amatérské divadlo, hru, kterou jsme si sami vymysleli. Ale bylo to spíš pro pobavení nejbližších, než že bychom nějak opravdu hráli. Proto mám doteď touhu přihlásit se do nějakého skutečného souboru, kde by člověk opravdu hrál, zkoušel nějakou postavu, možnosti svého hlasu a podobně. Tohle přání vždycky nejvíc zesílí, když jdu do divadla jako divák. Cítím tam takovou tajemnou atmosféru, vidím, jak se zvedá opona. Úplně mě z toho mrazí a říkám si, jaké by to bylo stát na opačné straně. S tím tancem je to podobné, taky jsem měla takovéhle touhy, ale ty se mi splnily tím, že jsem před rokem začala chodit do souboru. Teď chodím dvakrát týdně na tréninky, vystupujeme na různých plesech a festivalech. Úplně mě to pohltilo. Ani ne proto, že jde o folklor, ale proto, že je to zkrátka tanec.

Některé tvé básně byly i zhudebněny…

Moje básničky byly zhudebněny v rámci literární soutěže Psaníčko. Od základní školy jsem totiž obesílala různé soutěže, na jejich vyhlášeních se většinou recitovaly básně vítězů. Na tomto vyhlášení to bylo ale jinak. Místo recitace se tam vítězné básničky hrály na kytaru. Moc se mi líbilo spojení veršů s hudbou, člověk ty básně vnímal zase úplně jinak. Autor hudebního doprovodu mi potom napsal, že by měl zájem o spolupráci. Ale bylo to v severních Čechách a já jsem z jihu. Bylo to daleko a na základní škole jsem zas tolik cestovat nemohla.

Mělo to nějaké pokračování?

Tohle už pokračování nemělo, ale ke konci gymnázia jsem se potkala s Janou Barochovou, která zhudebňuje básně předních českých básníků, jako je třeba Seifert nebo Šrámek. Úplně mně její hudba vyrazila dech. Setkala jsem se s ní na jednom jejím vystoupení, kam si mě pozvala jako mladou autorku. Snaží se o to, aby lidé více četli českou poezii, aby se prostřednictvím její hudby mohli s básněmi seznámit. Jana mě potom kontaktovala dál s tím, že by ráda zhudebnila několik textů začínajících autorů a abych jí poslala nějaké své básně. Samozřejmě jsem nejdřív cítila trochu stud, že by měla zhudebnit Seiferta a potom mě (smích). Trošku jsem se bála toho, že bude vidět ten kontrast… Ale samozřejmě jsem byla ráda. Doteď jsme spolu v kontaktu, často mě zve jako hosta na svoje večery poezie. Je to hodná a šikovná paní a to, co dělá pro poezii, je obdivuhodné.

Ještě jsem se tě chtěla zeptat na almanach Královny slz a ostružin, ve kterém ti také vyšlo několik básní…

K tomu jsem se zase dostala úplnou náhodou, respektive oslovili mě z nakladatelství van Aspen. Napsali mi, jestli bych neměla zájem o spolupráci na almanachu současné ženské poezie a jestli bych jim nechtěla poslat nějaké básničky. Tak jsem jim je poslala. Napsali mi, že se jim líbí a že by je chtěli zařadit. Almanach vyšel teď v květnu, je to takový můj poslední literární počin.

Vnímáš od lidí nějakou zpětnou vazbu? Je někdy i negativní?

Já samozřejmě nejsem nijak známý člověk, takže zpětné vazby je hrozně málo. Nemyslím si, že by mé básničky četla spousta lidí, když už se k tomu někdo dostane, je to spíš asi náhoda. Ani já se nesnažím své básničky někam protlačovat. Jak už jsem říkala, myslím si, že své autory by si měl každý člověk najít sám, ne aby si autor nacházel své čtenáře. Ale několik lidí mi už napsalo. Například teď jsem dostala dopis, který přišel k nám na fakultu. Potkala jsem se na chodbě s jednou vyučující a ona mi řekla, že mám u ní dopis. Byla jsem trošku překvapená, proč mi někdo posílá dopis do školy. Psal mi úplně neznámý člověk a chtěl poslat autogram. Bylo to příjemné a samozřejmě mě to potěšilo. Zpětné vazby je ale obecně málo, když už nějaká je, tak většinou spíše pozitivní. Myslím, že jsem jen jednou dostala trochu negativní e-mail (smích). Nějaký pán mi psal, že si v mé básničce přečetl verš „líně nesou se pstruzi potokem“. On je rybář a tato informace je špatně. Pstruzi prý vůbec líní nejsou.

Doufám, že ohlasy budou i nadále pozitivní. Za LitENky můžu říci, že od nás určitě. Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať tvé básničky dál přinášejí radost lidem okolo a ať se ti daří.

Magdaléna Rysová

Narodila se v roce 1988 ve Strakonicích, vystudovala v Praze na Filozofické fakultě UK v bakalářském studiu bohemistiku spolu s anglistikou a amerikanistikou, nyní zde pokračuje v navazujícím magisterském studiu. Píše především poezii. Její básně vycházejí v několika časopisech. V roce 2009 jí vyšla první samostatná sbírka Trnky na tvůj klín, za kterou obdržela cenu K. H. Máchy. (Tuto cenu neuděluje in memoriam sám básník, jak by se mohlo zdát, nýbrž Akademie literatury české.) Její básně byly zařazeny i do almanachu současné ženské milostné poezie Královny slz a ostružin, která vyšla letos na jaře.

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.