Nejedná se ovšem o kurátorský výběr, jak bylo původně zamýšleno, ale o výběr autorský. Každý vystavující umělec dostal prostor vytvořit buď nové dílo, nebo prezentovat svou starší tvorbu. Ján Mančuška se výstavy zúčastnit nechtěl a Jiří Příhoda svou instalaci pojal jako umělé stěny vytvořené pro umístění děl jiných umělců. Ve skutečnosti tedy v hale v přízemí centra DOX nalezneme osmnáct vystavujících. O patro výš pak prezentuje pět finalistů své projekty, které vytvořili speciálně pro mezinárodní porotu, jež jejich práce vyhodnotí a 23. listopadu vyhlásí vítěze 21. ročníku CJCH. Součástí expozice je i Chalupeckého „archiv“, který připravili Tomáš Pospiszyl a Petr Babák.

V roce 1990, po Chalupeckého smrti, přivedli pánové Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář k životu myšlenku odměnit současné umělce. Cenu obdrželi např. Skála, Gabriel, Nikl, Černý nebo Pěchouček. Ocenění se uděluje výtvarníkům do 35 let, odměnou je padesát tisíc korun na další umělecký rozvoj, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku a sto tisíc korun na realizaci projektu během následujícího roku.

Letošními finalisty jsou: dvojice David Böhm a Jiří Franta, kteří byli ve finále již loni, Jakub Matuška aka Masker, Alice Nikitinová, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov a konečně Václav Magid.

Böhm s Frantou vytvořili koncept s několika videoinstalacemi, na nichž jsou zachyceny netradiční způsoby malby, a také instalovali reálný zvon, který během zvonění maluje obrazce svým pohybem ze strany na stranu. Pokračují tak ve vysoké kvalitě, kterou jejich práce už několik let vykazují.

Matuška je street artista a tomu podřídil i svůj projekt. Zachytil ovšem posun současných writerů, kteří umění vystudovali, ode zdi ulice na plátna galerie. Protíná se tak kultura undergroundová s kulturou oficiální a vytváří nepříliš hluboký, ale líbivý zážitek.

Nikitinová představuje sérii obrazů doplněnou o jednoduché objekty – pár polovin pneumatik vyčnívajících ze země a kus roury trčící ze zdi. Stejně minimalistické, ale velmi zdařilé jsou její obrazy – jednoduché linie, základní barvy – které vracejí malbu jako takovou do bojů o CJCH.

Dvojice Artamonov s Klyuykovem navezla do DOXu staré a léta nepoužívané dřevěné formy na odlévání velkých strojů, které objevila v kladenské Poldovce. Už tak dost fantaskní barevné objekty pak doplnili o video a nástěnnou malbu, až vznikla sugestivní postapokalyptická krajina, která by mohla aspirovat na vítězství.

Poslední instalací je konceptuální projekt Václava Magida, který je nejkomplikovanější, co se týče recepce, ale mohl by být rovněž silným aspirantem na vítězství, zvláště víme-li, že se o CJCH už léta říká, že dává přednost konceptuálnímu umění. Jeho expozice sestává ze čtyř textů, které popisují postavení umělce, formování jeho tvorby a vlivu okolí.

Oproti výstavě letošních finalistů je expozice dosavadních laureátů poněkud chaotičtější, ale podává výborný obrázek o změnách v umění za posledních dvacet let. Díla zejména „starších“ laureátů rychle stárnou, a tak i zde zaujmou spíše práce mladších – Černický vystavil starou nádražní tabuli, na níž běží zásadní sdělení, sympatický a nenápadný text Jiřího Skály nebo instalace Evy Koťátkové.

Největší pozornost na sebe ale bohužel strhává nejhorší objekt celé výstavy. Vlastně jsou dva – jak obří červená otáčející se lebka na střeše, tak laminátová scénka přepadení zahrnující několik rozstřílených těl a vyhřeznutých vnitřností vůbec nefungují a nejsou ani originální. Možná tak kdyby autorovi bylo dvacet let. Ale provokatér David Černý už zapomněl, jak dělat umění.

Martina Kaushiková a Šimon Slavík

Cena Jindřicha Chalupeckého 2010, DOX, Praha, 4. 11. 2010 – 17. 1. 2011.

CJCH

Kateřina Vincourová

foto: martina.kaushikova

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.