Publikace je v zásadě rozdělená do tři části, pro snadnou orientaci před každou rozsáhlejší kapitolou nejdeme její zvýrazněný obsah. V prvním dílu autor vymezuje zkoumané období vůči renesanci a analyzuje barokní drama jako představení bez pravidel, následně stanoví šest dramatických žánrů pro něj příznačných. Václav Černý popisuje barokní divadlo jako samostatný jev a v celé druhé části rozebírá jeho úlohu v různých evropských zemích - začíná Španělskem a literaturou západoevropských katolických národů, končí v Rusku a neopomine ani vůdčí osobnosti této epochy. Zde zdůrazňuje, že v textu neuvádí úplný seznam tehdejších literárních tvůrců a jejich děl, a to hlavně z důvodu její „univerzální umělecké hodnoty“, s výjimkou nekritického pohledu na domácí tvorbu. Zde autor popustil uzdu svému hnidopišství. Ve třetí části se Černý zabývá lidovým divadlem, kde odpovídá na otázku, co je v barokní lidové dramatice barokního. Naznačuje, že toto historické období bylo nejdelší tradicí české literatury a slovesnosti. Dozvídáme se, že slovo barokní nemá nic společného s historickou kulturní epochou a pro označení této doby se začalo používat na sklonku druhé poloviny 19. století.

Osobitý styl Václava Černého v některých místech byl přiblížen dnešnímu čtenáři, přesto neztratil své příznačné rysy. Ctitelé autorových děl pravděpodobně zažijí již známý pocit ztracenosti v moři uvedených informací a následně najdou duševní uspokojení v okamžiku, kdy všechna jména, období a směry začnou do sebe zapadat a vytvářet plný a krásně barevný historický obraz.

Redaktorský tým poctivě vyplnil svou práci a doplnil publikaci poznámkovým aparátem, který se však v některých případech jeví jako zbytečný. Mimo jiné se dozvídáme, že autor označením „analysta“, mínil: „skutečně analystu, tj. toho, kdo provádí analýzu“.

Olga Pavlova

Václav Černý: Barokní divadlo v Evropě. Příbram: Pistorius & Olšanská 2009. 248 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.