Na obraze byla zpodobněna útulná místnost, uprostřed které stál mladý muž. Stál na zmuchlaných papírech, rozlámaných pastelkách, starých ponožkách a hadrech od ředidla. Občas se napil vlažné kávy, nebo zakousl housku, kterou odkládal na stojan. Držel se za hlavu, tiskl si spánky, zavíral oči. Nebo oči mhouřil, aby se rozpomněl. Jeho jméno bylo Šimon. A Šimon začínal být velmi nervózní.

Dnes ráno kolem desáté, v půl jedenácté nebo později, vzbudil Šimona zvuk, který nikdy předtím neslyšel. Byl to ostrý, ale zároveň měkký zvuk. Silný, ale jakoby z dálky. Z předsíně nebo z koupelny.

Šimon spal v pracovně mezi vším haraburdím, na starém gauči umazaném od klihu, medu a vaječných žloutků a bílků. Závěsy, věčně zatažené, nerozlišovaly noc a den, byly plátěné a režné. Šimon vstával nerad, ale ten zvuk, přicházející odněkud z předsíně, od vchodových dveří nebo odjinud, nepřestával.

Kuchyň vedle pracovny byla jiná. Světlá, čistá a uklizená. Šimon se o ni staral: její nádobí myl, sušil je a dával do kredence, její pečivo dával do špajzky nebo do trouby, drobky vysával, stůl otíral vlhkým hadříkem. Kuchyň byla vždy v pořádku. Až k sobě pozve Miriam, pozve ji do kuchyně a v kuchyni jí uvaří bylinkový čaj.

Tedy Šimon vstal nerad, ale kupodivu rychle. Nemusel jako vždycky vysedávat na gauči, zabalený do prostěradla, třást se, mhouřit oči – ani nezíval. Chvíli se zdržel jen v kuchyni – přece jen musel přivyknout světlu, a dokonce slunci. Vrčení – ale takové pištivé – se ozývalo znovu, silněji, mnohem naléhavěji. Šimon spěchal krátkou spojovací chodbičkou do předsíně. Právě z předsíně se ozýval ten rozechvělý zvuk, když Šimon ještě spal, když se pak probudil, i později, když už byl v kuchyni. Ten zvuk teď ale nebyl. Šimon v předsíni rozsvítil, rozsvítil na záchodě i v koupelně, také otevřel dveře ven na chodbu, ba i šatní skříň, ale nevlídné zaskřípění se už neozvalo.

Byl krásný den, sice studený, ale slunečný, a takové dny měl Šimon rád, i když nejradši měl zimní sychravo. Topení bylo studené, a tak si Šimon natáhl svetr a pracovní kalhoty, odřené džíny ulepené od barev a propálené kyselinou. Uvařil si velký hrnek kávy a zakousl suchou housku, která ovšem přes noc ztvrdla.

Pokud jde o návštěvy, nebyl na ně Šimon vůbec zvyklý. Za celý život měl vlastně jen jednu. Přijela Miriam a přespala u něho. Ráno mu cosi vyprávěla a zase odjela.

Šimon stál v pokoji na zmuchlaných papírech, rozlámaných pastelkách, starých ponožkách a hadrech od ředidla. Občas se napil vlažné kávy, zakousl housku s máslem nebo rohlík. (Miriam byla velmi krásná, měla černé vlasy a bílý rolák se zelenými pruhy.) Držel se za hlavu, tiskl si spánky, zavíral oči. Nebo oči mhouřil, aby se rozpomněl. Ale nebylo mu to nic platné. (Večer neřekla ani slovo, hlad neměla a čaj ani nedopila. Ráno cosi vyprávěla, potom odjela.) Obraz Miriam se z jeho představy nadobro vytratil.

Mohlo být jedenáct dopoledne, ale s velkou pravděpodobností bylo již po poledni, když se z předsíně ozval zvuk. (Šimonovi byl povědomý.) Přetáhl si polštář přes hlavu. Zvuk ale škodolibě zesílil a ozval se znovu a znovu. A k němu klepání, docela obyčejné, klepání na dveře.

Šimon seděl na posteli zabalený do prostěradla, mhouřil oči, vsedě se probouzel a usínal, zíval, kýval se, kymácel se ze strany na stranu. Nakonec se ale přemohl, vstal. V kuchyni bylo přítmí příjemné rozespalým očím a venku zimní sychravo. Šimon pospíšil spojovací chodbičkou do předsíně a ke vchodovým dveřím. V tu chvíli se mu vrátila paměť.

Usmála se na Šimona a řekla, že nese teplé rohlíky k snídani. Měla na sobě svůj oblíbený svetr a zpod čepice jí koukaly vlásky. Krásná jako vždycky!

Potom Šimon šel a uvařil si k snídani dobrý bylinkový čaj.

Jaroslav Šimek (26 let)

Narodil se v Prachaticích, od roku 2002 žije v Praze. Studuje bohemistiku a fonetiku na FF UK. Jeho největším koníčkem je hudba, zajímá se především o populární hudbu z let 1965 – 1983. Hraje na klavír ve skupinách Kolečkový dům a Bratranci Veverkové.

pozn. red.: Kolbiště je novým prostorem pro mladé autory, aby zde mohli otisknout své první povídky, básně či jakákoli jiná moudra. V debatě pod článkem můžete autora povzbudit, inspirovat či pozvat na kafe v rámci nabídky další (literární) spolupráce. Jen prosím, abychom zůstali věrni onomu vznešenému, rytířskému kolbišti a nespadli do opileckých šarvátek.