Dvanáct kapitol jako dvanáct bluesových taktů je chytlavou aluzivní vějičkou, která bezesporu vzbudí zájem si knihu přečíst. A stejně jako jeden koncert je i tato četba záležitostí na jeden večer v kavárně. Bohužel ne všechny kousky jsou zdařilé, a tak budete mít z tohoto čísla poněkud disharmonické pocity.

Jako problematická se jeví už formální stránka textu. Než přijdou na řadu samotné vzpomínky o Hraběti, proplují vám mezi prsty rovnou dva takty. První je věnován snivému obrazu saxofonisty jamujícího na stole po maturitním večírku. I když autor touto scénou sugeruje osobu Hraběte, předchází ji úryvek z básně Voda načichlá nikotinem…, kde se s motivem hocha, „kterej už jednou hergot musí přijít si zadžemovat do našeho světa a kterej prej (!) pak všecky naše sraby tu džentlmensky vodehraje za nás", mnohem spíš spojuje Kristus. Ovšem interpretační invenci se meze v žádném případě nekladou, nejsem hnidopich a být toto jediná vada na kráse nevytahuji se svým intelektuálským egem.

Druhá kapitola, tedy takt, zase otvírá stránky kroniky rodných Lochovic, ovšem o několik století dříve, než může být v této středočeské vesnici o rodině Hrabětových vůbec řeč. Když pak kronikáře Kosmu vystřídá ve vyprávění ředitel gymnázia, které Václav navštěvoval, přestane mít čtenář konečně pocit, že mu knihkupec škodolibě prodal výbor z Jiráska. Další kapitoly jsou sestaveny ze vzpomínek kamarádů z dětství, třídní učitelky, první lásky Slávky. Studijní roky na pražské pedagogické fakultě reflektuje spolužák Bohuslav Hoffmann nebo třeba profesorka Jaroslava Janáčková, uměleckou dráhu pak například Rudolf Matys a Jiří Gruša.

Místo aby čtenář hltal vyprávění těch, kteří byli přímo u zdroje a podávají svědectví o Hrabětově setkání s Allenem Ginsbergem, o nočních toulkách Prahou a jazzových a dixielandových kapelách, koncertech ve Viole a Redutě, o zaspaných přednáškách, o fascinaci Milesem Davisem, o černé kávě a opečeném salámu, kterým se Hrabě živil celá studijní léta, o jeho vkusu (prý dával přednost švadlenkám před intelektuálkami), zajímá se podvědomě o jméno toho, kdo vypravuje následující pasáž. Je to totiž třeba Pepík, Pepíkova manželka, profesorka, Jirka, trumpetista a další takto anonymně titulovaní svědci. Kdo by čekal alespoň na konci knihy jejich jmenný seznam s vysvětlivkami, nedočká se. Čeho se však dočká, je nenápadné konstatování: „Knížka chtěla jen skromnými prostředky přiblížit život člověka, který svými básněmi ovlivnil a stále ještě ovlivňuje několik generací čtenářů. Autor se při tom mohl dopustit drobných omylů nebo nepřesností.“ Stálo by jistě za to umístit toto vyznání do úvodu, aby se ke knize přistoupilo s velkým nadhledem už předem a nedocházelo k nemilým překvapením a rušivým zjištěním až během četby.

Za předpokladu, že jste ale na takovou problematiku připraveni, umlčíte v sobě požadavky na přehnanou exaktnost a zkrátka přistoupíte na to, že jste se ocitli na rodinné sešlosti, kde někdo položil otázku: „A jaký ten Vašek vlastně byl?“ V takovém případě si můžete toto oddechové čtení doplněné dvaceti osmi přetištěnými fotografiemi, dvěma dopisy a jednou kopií rukopisu básně Blues o malování docela užít. Jen ještě poslední douška – pamatujte, že o mrtvých jen dobře.

Gabriela Romanová

Žák, Jiří: 12 taktů pro Václava Hraběte. Praha: XYZ 2010. 261 stran.

12 taktů pro Václava Hraběte (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.