Shellac (zvětšit)

Rád si pouštím desky kapel hned den potom, co jsem byl na jejich koncertě. Dává jim to o trochu jiný nádech. Slyšíte tam věci, které jste před tím neslyšeli. Pocit z hudby je silnější. Nejde jen o vzpomínku na ten koncert. Je v tom něco víc.

A teď. Doma. Poslouchám skladbu Prayer to God – otvírák z desky 1000 Hurts od kapely Shellac. A je to až hymnický. A je den po koncertě. A já si říkám: jo, Shellac joo. A vlastně teprve teď si uvědomuji, jak moc jsem si to užil. A uvědomuji si, že kapel je jak much, ale tohle jsou Shellac. Takhle zní jen Shellac.

Shellac hrají minimalistický noise rock, který se vyznačuje obrovskou syrovostí zvuku. Zvuku bez jakýchkoli příkras. Zvuku nervózního, ohlodaného až na veverčí kost. Zvuku, kde sekavé kytarové rify a nepravidelné rytmy bubnů jsou skvěle doplňovány sarkastickými texty. Navíc všechny čtyři desky znějí dost podobně. Svůj zvuk nikdy nehledali. Prostě ho měli. A ten zvuk, ten zvuk je výborný. Jasně, nikdy nic nového. To ale nevadí. Věci se mění, Shellac zní stále stejně.

Musím zmínit i jejich naprosto nekomerční přístup k tvoření muziky. Názor, že hudba by měla být především zábava a ne nástroj k vydělávání peněz. Desky vydávají na nekomerčním labelu Touch and go. Představte si: za osmnáct let jen čtyři desky. Hudba je zábava. Kapela, kterou zná téměř celý svět. Paráda. A tato paráda zavítala do Prahy.

10. 10. 2010 zhruba v deset hodin večer spustili Shellac v pražském klubu Futurum svůj nervní noise rock. Ze začátku působili po dlouhém turné hudebníci trochu otráveně a unaveně. To se během koncertu vytratilo. Zahráli všechny klasické „hitovky“ a asi šest úplně nových skladeb. Padly i vtipy o Australanech. Atmosféra a výsledný dojem? Obojí dopadlo skvěle.

A teď. Doma. Je den po koncertě. Poslouchám skladbu Watch Song – zavírák z desky 1000 Hurts. A říkám si: jo, Shellac joo.

Tomáš Pácalt

Shellac. Futurum music bar, Praha, 10. října 2010. Pořádali Silver-rocket.